Karissa-3 kapitola

2. března 2015 v 9:49 | Lazurita |  Karissa- druhý díl Exlibris

Zpráva na domu číslo 3

Kapky dopadali na okení římsu. Vítr některé odfoukl dřív než se jí vůbec stačili dotknout. Okno bylo popraskané a nevábné. Zamlžené i když byl dům už několik let neobydlený, ale přesto vypadal pořád hezky. Nade dveřmi se zaleskla mosazná číslice tři. Před domem stála postava v kápí na hlavě. Nevypadala zrovna přátelsky. V jedné ruce držela kyblík s červenou barvou a ve druhé štětec kterým něco psala na okno domu. Když odešla šel jasně vidět krvavě rudý nápis

Najdu si tě!

************
Ta noc byla klidná, pořád prčelo, ale aspoň mě ve snech nikdo neotravoval. Matt se domů vrátit nemohl a tak jsem mu ustlala u sebe v pokoji. Dveře byli totiž zamknuté a tak jsem zavolala Mattovým rodičům a ti souhlasili že tu může zůstat. Bylo ticho a já nemohla usnout. Proto jsem slezla z postele a šlápla Mattovi na obličej. Málem mě trefil šlak, úplně jsem zapoměla že se přesunul ke mě jelikož nechtěl být u dveří. Vůbec jsem se mu nedivila ale teď mě pěkně vyděsil. I on zaječel a v tu chvíli byl na nohou. Rozhlédl se a pohled mu padl na mě. "Co blbneš? Málem jsi mě zašlápla" řekl a já poznava strach v jeho hlase. Skousla jsem ret. "Promiň, chci si zapnout televizi, nemůžu spát" řekla jsem a on se na mě koukl a prohrábl si vlasy. "Já taky ne, něco je špatně. Co tady dělala ta ženská, jakto že je dům celý zamčený."
Rozuměla jsem mu, i já měla strach, ale on byl přímo zoufalý. "Neboj, zítra se zbalíme a vypadneme" řekla jsem a položila mu ruku na rameno. K mému překvapení mě obejmul a opřel si své čelo o mé. "Karisso, ale co když to nedáme, co když to nezvládneme?" zeptal se a já si povzdechla. "Musíme to udělat" řekla jsem tiše a Matt jen kývl. Pak vzal ovladač a zapl televizi. Sedla jsem si na zem a zírala na večerní zprávy. Televize mě kupodivu uklidňovala. Opřela jsem se o Matta a za chvíli usnula
************
Ráno zrovna hezké nebylo. Venku stále zuřila bouře. Matt spal pode mnou a já byla na něm. Opatrně jsem vstala abych ho nevzbudila a šla do kuchyně udělat si něco k jídlu. Na pánev jsem šlehla tři vajíčka, plácla na to kečup a sladkou sušenou rozemletou papriku a čekala až to bude hotové. Najednou zazvonil telfon. Koukla jsem se na vajíčka a pak to zvedla. "Ahoj Karisso. Kde je odemčeno potřebujeme se dostat domů" ozval se babiččin hlas.
"Babi nikde není odemčeno, myslela jsem že to víš, kde je děda? Kde jste spali?"
"Karisso, musíš nám otevřít, rychle. Pronásleduje nás, spali jsme v autě. Dědu už dostal. Musím dovnitř-" babiččin hlas najednou zmkl "Babi?! Babi!" zakřičela jsem a uslyšela kroky na schodech. Do pokoje vtrhl Matt a mě vypadl telefon z ruky. Vrhla jsem se k vajíčkům a schrnula je na pánev. Okraje už byli spálené. Pak jsem se sesula na židli a zírala do zdi. Vajíčka pomalu stydla. Ale já to nevnímala. Matt ke mě přišel a chytil mě za ruce. "Jsi v pohodě? Co se stalo?" Podívala jsem se na něj letmo. "Dostali mou babičku, zabili jí, nejspíš. Děda už je po smrti" řekla jsem úplně na dně.
Matt mi zvedl hlavu a nechal ruku na mé tváři. "Kari, život jde dál a ty jak sama víš jsi teď ta která musí žít" řekl a já se na něj zmučeně podívala. "Ano, jen ty" ozvalo se za Mattem a oba jsme se prudce otočili. Ve dveříchstál nějaký kluk a šklebil se od ucha k uchu. "Exlibris hledá něco k jídlu, takže ti to mám vyřídit. Jen a pouze ty dokážel přivést Exlibris a mě zpátky mezi živé. Byla jsi pro to stvořena, v tvých rukou je velká moc. Stejná jako Exlibris, ale ty máš svou proměnu" řekl a usmál se. Zmohla jsem se jen na. "Duchové jí?" Kierran se plácl dlaní do čela. "A jak by tu jinak zůstávali. Exlibris padej od těch vajíček" ohlédla jsem se na talíř s vejci. Stála nad ním průhledná postava a cpala se. Vykulila jsem oči ale to už jí Kierran táhl k sobě. "Jinak, mám vyřídit pozdravování pro Matta od tvého bratra, ten se bohužel dostavit nemohl" řekl a kývl na Matta.
Ten jwn sklonil hlavu a něco zabrumlal. Koukla jsem se na Kierrana a Exlibris stojící ve dveřích. Exlibris ústa plná vajíček. "Já jsem byla stvořena pro to abych oživovala mrtvé?" zeptala jsem se vyjeveně. Kierran krátce zamyšleně kývl. "Dá se to tak říct, ale teď nás omluvte, už musíme jít" řekl a pak se rozplinuly. Exlibris mi ještě zamávala. Koukla jsem se na Matta, "Jdeme balit" Matt kývl.
************
O pár hodin později už jsme lomcovali dvařmi a snažili se je nějakým způsobem vypáčit. Bohužel to jaksi nešlo. "Pozor" řekl Matt který šel po domě hledat něco čím by šlo dveře vyrazit a teď se vracel s obrovským kladivem. "Kde si to vzal?" zeptala jsem se ho naprosto ohroměně. "Ve sklepě" řekl a párkrát udeřil do zlatě vykládaných dveří. Ty se otevřeli a práskli do stěny. Uskočila jsem a dovnitř zavanul ledový vzduch. Začali dovnitř i padat kapky. Ochladilo se. Tiskla jsem si kabát co jsem na sobě měla víc k tělu a povysunula si batoh se vším potřebným na zádech. Mattovi jsem půjčila bundu od dědy která mi byla za prvé velká a za druhé byla v klučičím stylu. Ten se na mě podíval a pak jsme spolu vešli do deště
************
Na chodník dopadali težké dešťové kapky. Třásla jsem se, byla zima a mráz mi zalézal pod nehty. Prošli jsme kolem dvou dalších domů v opuštěné ulici. "Takže, zatím víme že po mě někdo jde, a možná i po tobě když jdeš se mnou. A i po tom dědictví co mám v batohu a to druhé co je někde zakopané pokud se nejedná o to samé" řekla jsem a Matt se na mě podíval a krátce kývl. Pak se náhle zastavil a zíral na dům po pravé straně ulice po které jsme šli. Vrazila jsem do něj a málem spadla, chytil mě a přitiskl k sobě. Ukázal na dům. Podívala jsem se na něj a zírala na krvavě rudý nápis:

Najdu si tě!

"Sleduje nás" zašeptal Matt. "Nebo ztatil naší stopu" zamumlala jsem. "To není legrace Karisso" řekl a otočil se na mě. "Je to snad moje výprava na mojí smrt né? Můžu si dělat co chci" řekla jsem a zamračila se. "Klidně se můžeš vrátit" S tím jsem se otočila a vydala se ulicí dál. Dohnal mě a koukl na mě. "Ty to nechápeš? On jde i po mě. Kierran nemá sourozence, i já získal dědictví" řekl a já se na něj překvapeně podívala. "To není možné" řekla jsem. "Ale ano je, je to pravda" najednou se za námi ozvaly kroky. Vylekaně jsem se na Matta podívala. Ten mě vzal za ruku a rozeběhl se ulicí i se mnou, ale já věděla jistě jednu věc. Dotyčný nás stále sleduje


Pokračování příště............
 

Karissa- 2 kapitola

11. února 2015 v 15:32 | Lazurita |  Karissa- druhý díl Exlibris

Dědictví

Ráno jsem se probudila v šest, bylo otevřené okno. Pamatovala jsem si že jsem ho zavírala, jakto že bylo otevřené? Vstala jsem z postele a šla ho zavřít. Přibouchla jsem ho a pořádně zavřela. "Ehm ehm" ozvalo se za mnou a já se prudce otočila. Za mnou stála ta dívka. Měřila si mě pobavenýma očima. "A já myslela že se na mě koukneš" řekla a prohlédla si mě. Vykulila jsem oči. "E-Exlibris?" vyjekla jsem a ona ani nekývla, jen se pousmála. "Překvapení že? Už jsi koukala do té grabice? Možná se ti ještě ukážu, ale už musím jít" řekla a otočila se. Prošla dveřmi a já je v rychlosti otevřela a zírala za ní. Ještě jsem postřehla toho kluka který ji chytl za ruku a pak se rozplynuli. Já tam stála pořád v noční košili než jsem se vrátila zpět do postele a snažila se vstřebat to že jsem viděla ducha. Byla jsem až moc klidná. Zalezla jsem pod deku a za chvíli opět usnula.
Zdálo se mi o vzteklých trpaslících.
Probudila jsem se později v deset. Babička a děda byli pryč a vila působila celkem strašidelně. Najednou někdo zazvonil. Šla jsem a otevřela dveře. Byl tam Matt. "Ahoj, chceš jít dál?" zeptala jsem se ho a on mlčky přikývl a já mu ustoupila z cesty a on vešel a sundal si boty. "Tvé sestry je mi líto Kariss, nevěděla jsi o ní a teď tohle" řekl a prohrábl si smutně vlasy. Musel vědět jaké to je, jemu zemřel bratr. Nečekaně mne objal a já zalapala po dechu. Pak se odtáhl a koukl na mě. "Mám pro tebe důležitou zprávu, je to ohledně toho balíku po Exlibris. Musíš mi ho rychle ukázat někdo po něm jde. A tohle je také od ní" vtiskl mi do ruky modrou obálku a sledoval mou reakci.
Já na něj chvíli vyjeveně zírala než jsem pochopila co mi říká. "Tys jí viděl? Viděl jsi Exlibris?" zeptala jsem se ho naléhavě. Chvíli mě pozoroval a pak opatrně kývl. "Řekla že to musíme udělat, že mi to ukážeš a že nám to dá odpovědi na nějaké otázky a budeme muset odejít. Je to dědictví, musíme ho získat dřív než někdo jiný" řekl a já po chvíli přikývla. Chytla jsem ho za ruku a vyběhla schody zpět do pokoje. Vrhla jsem se ke krabici a otevřela jí. Přisunula jsem jí k němu a on z ní všechno vyndal, Úplně dole byla obálka které jsem si předtím nevšimla. Matt ji vytáhl a otevřel, vytáhl úhledně složený papír. Nakoukla jsem mu přes rameno a četla:
"Karisso, drahoušku
Vím že si ani na jednoho ze své rodiny nepamatuješ,
Nechci aby ses cítila špatně a tak ti o nás něco řeknu:
Tvůj otec byl vědec v laboratořích a já cukrářka vlastnící velkou firmu.
Jednoho večera když jsem si umínila že chci miminko,
tvůj otec zrovna vyzkoumal nový oxperiment a vyzkoušel ho na mých vajíčkách.
Když jsem porodila vypadali jste obě normálně, až na vaše chování,
a magie kolem vás byla také hodně silná.
Kdykoliv byl úplněk ještě stoupla.
Nechtěla jsem vás rozdělit ale jinak to prostě nešlo,
Nevím proč jsme si nechali Exlibris a tebe dali babičce.
Ale jsem ráda že jsi naživu.
Ještě něco bys měla vedět, v domě babičky je ukrytá bedna.
Musíš jí získat dřív než muž který má na ní spadeno.
Máma"
Zírala jsem na dopis a Matt ho radši rychle složil a zase uklidil. "Ehm" zamumlal jsem a on se na mě podíval. "Myslíš že je to pravda?" zeptal se a já se kousla do rtu a přikývla. "Podle všeho možná jo, ale co budeme dělat?" Matt otevřel pusu že něco řekne ale vzduch prořízl výkřik. Oba jsme sebou trhli. Matt mě chytl za ruku a pomohl mi vstát. "Co to bylo?" zeptal se a já slyšela strach v jeho hlase
"Neboj se, jen Exlibris" řekla jsem tiše
Matt se na mě podíval. "Cože?"
Exlibris, chodí za mnou a povídá si se mnou. Ale ta má jiný hlas. Musíme najít toho kdo to vydal. rychle" řekla jsem a vyběhla ze dveří. Matt mě okamžitě následoval. Proběhla jsem kolem vstupních dveří a zaslechla hlasitý vítr. Venku zuřila vichřice. Zamířila jsem do jídelny. Hlasitě jsem zaječela. Přímo proti mě stála nějaká žena. Na sobě měla šaty z obilí. Demeter. Matt byl v tu chvíli u mě a schoval mě za sebe. "Co chcete?" zavrčel na tu ženskou. "Dědictví, Exlibrisino dědictví bylo ukradeno. Musíte ho najít" s tím se rozplynula.




Pokračování příště..........

Karissa- 1 kapitola

6. února 2015 v 15:58 | Lazurita |  Karissa- druhý díl Exlibris

Pohřeb

Všichni byli v černém. Všichni se tvářili nešťastně a hleděli na dva hroby. Byl to sotva týden co jsem ve své schránce našla pozvání na pohřeb. Do teď mi před očima stála nažloutlá obálka. Moje sestra, moje sestra umřela. Sestra o které jsem ani nevěděla že jí mám. Exlibris byla mrtvá. Teprve až když jsem dostala tu obálku jsem se dozvěděla jak se věci mají. Oddělili nás když jsme byli ještě malé. Exlibris měla štěstí, poznala kluka a nakonec s ním i odešla. I když jsem svou sestru neznala, brečela jsem. Ty slzy jsem nemohla zadržet. Někdo mi položil ruku na rameno, vzhlédla jsem. Koukala se na mě smutná vrásčitá tvář, babička. "Proč jste mi o ní neřekli?" zeptala jsem se jí nešťastně, měla jsem na mysli i dědečka. "Karisso drahoušku, neměla jsi o ní vědět, proto jsme tě vzali k nám. Když jste byli spolu byli jste moc silné a magie kolem vás dvou byla vysoká" řekla trpělivě a já si povzdechla. Tolik jsem toužila svou sestru poznat. Jenže to se mi už nesplní.

Chvilku po tom co pohřeb skončil jsme se odebrali do luxusní restaurace co platil Kierranův otec. Dospělí pili a tiše spolu mluvili. Někde postávali skupinky dětí. Zaujala mě jedna dojice. Chlapec a dívka, jakoby se mihotali. Ta dívka i ten chlapec mi byli povědomí. Dívka zachztila můj pohled a usmála se. Pak kolem nich prošel nějaký chlap a oni mi zmizeli z očí, když ten muž odešel, už tam nebyli. Jedna věc se mi ale vtiskla do hlavy, jejich propletené ruce a tváře které mi byli tak známé. Dovolila jsem se ještě se jít projít po hřbitově, zastavila jsem se u hrobu mojí sestry a toho kluka. Moje oči spočinuli na jejich fotografiích. Zbledla jsem, ta podoba byla neuvěřitelná. Vypadali stejně jako ti dva z restaurace. Urychleně jsem se otočila a rozeběhla se nazpátek. Vpadla jsem do jídelny a posadila se. Naproti mě seděla nějaká dívka, vlasy jí padali do očí. Zvedla ke mě zrak když zjistila že jí pozoruju. Chvíli na mě hleděla a pak smutně řekla: "Jsi Karissa viď? Sestra Exlibris." do očí se jí vrhli slzy a ona zmizela na chodbě. Vyšel za ní nějaký kluk a objal jí a mě došlo kdo to je. Babička mi popisovala přesně Exlibisiny přátelé, pokud jsem se nemílila, byla to Tenesia a ten kluk určitě Franciss. Exlibrisini dva nejlepší přátelé. Pochopitelně spolu. Večeře byla smutná a všichni plakali nad smrtí mladých zamilovaných lidí. Všichni mi přáli upřímnou soustrast. Ale já o tom nechtěla slyšet.
Celou dobu jsem ze židle sledovala pár sedící na židlých dál od ostatních, tu dívku a kluka co byli tak podobní těm z náhrobků. Naše pohledy se na chvíli střetli a dívka se na mě znovu usmála. Lidé kolem nich procházeli jakoby je ani neviděli.
Pak najednou vstali a odešli, nikdo si jich nevšímal. Já, babička a děda jsme odjeli domů autem. Zastavili jsme před obrovskou vilou ve francouzkém stylu. Babička mi otevřela dveře a já vystoupila. "Tu krabici po Exlibris máš ve svém pokoji" řekla mi jen a já kývla a vešla do vili. Šla jsem rovnou do svého pokoje a přešla k posteli u které byla velká kartonová krabice. Otevřela jsem jí a nakoukla dovnitř. Byla tam další krabička, zabalená v červeném sametu. Vytáhla jsem jí a položila na postel. Otevřela jsem jí a na chvíli mě oslnila zlatá zář, ta potom pominula a já sáhla dovnitř. Vytáhla jsem fotku ve zlatém rámečku. Byli na ní dvě dívky, okamžitě jsem poznala sebe. Prohlédla jsem si usměvavou naprosto rozdílnou dívku vedle sebe. Exlibris, kde se ta fotka vzala? Nikdy jsme se neviděli. Vykulila jsem oči a vytáhla další věc. Byla to dýka. Měla zlatý jílec a stříbrné ostří, na jílci byli vytvarované krásné listy a květy. Netušila jsem kde to moje sestra vzala. Byla možná víc než jen vlčí dívka. Úplně na dně byl náhrdelník s diamatny. Na to jsem zírala nejvíc. Pak jsem všechno vrátila a postavila zpět k posteli. Podívám se na to později, teď bych měla zjistit jiné věci


Pokračování příště............
 


Karissa- Předmluva

6. února 2015 v 12:11 | Lazurita |  Karissa- druhý díl Exlibris

Předmluva

Tuto knihu bych ráda věnovala lidem kteří dočetli první díl této Triologie, Exlibris.
Také mým přátelům kteří mi v knize fandí, moc děkuju
Po delší době jsem se rozhodla v knize pokračovat za účelem, oživit děj a dát knize více tajemství a překvapení.
Do knihy přibylo pár nových postav a oživila jsem to i dědictvím Exlibris která ho zanechala své sestře Karisse o které nevěděla. Karissa žila s babičkou a od Exlibris jí oddělili když byly malé. Takže jediný kdo věděl že jsou sestry byla Exlibrisina a Karissina babička.
Ta také převzala Exlibrisino dědictví a předala ho Karisse spolu s dopisem na pohřeb.
Jenže za tímto dědictvím se skrývá tajemství které se blíží na povrch a není bezpečné.
Mrtvá Exlibris straší svou sestru ve snech a snaží se jí sdělit nebezpečí které hrozí,
Karissa začíná kolem sebe vidět příznaky že v domě ve kterém je, straší, Exlibris a Kierran se opět zapojují do děje v dalším díle.
Mohou se znovu stát živými, díky prastarému dědictví které musí Karissa odhalit dřív než se o to pokusí kdokoliv jiný, jen ona může vrátit Exlibris a Kierrana zpět mezi živé.
Podaří se jí to dřív než podivný muž potulující se kolem jejich domu ukořistí dědictví?
Dokáže dřív zachránit svůj rod před hrozným tajemstvím dřív než bude sama zabita?
Půjdeš do toho taky?
Ale musím tě varovat, bude to nebezpečné.....

Aichi- Hurikán- 4 kapitola

23. ledna 2015 v 14:22 | Lazurita |  Aichi- hurikán

4 Kapitola

Vešli jsme do velké místnosti hotelu jménem Paris soul. Všechno tu bylo udělané ve francouzkém stylu. A ještě ke všemu to tu bylo nepříčetně drahé. "Opravdu tady chceš přenocovat?" zeptal se mě Daiki a nakoukl mi přes rameno. Najednou se k nám přitočila nějaká žena. Měla na sobě zástěru umazanou od šlehačky. Tmavé vlasy svázané vzádu v dlouhém copu. Měla modré oči a na sobě služební cukrářské šaty. Mohlo jí být tak dvacet. Pak se otočila a zamířila pryč. Z nějakého pokoje vyšel nějaký kluk. Ten teď zcházel po schodech. Najednou nás uviděl a ztuhl uprostřed pohybu. Zůstal na nás zírat. Všichni tu působili celkem normálně, daleko víc než já s obarvenými vlasy na modro. Nebo i ostatní co byli v mé skupině. "Proč na nás tak zírá?" zeptala se mě Sakura. Pokrčila jsem rameny a koukla se na toho kluka. Ten najednou vyletěl po schodech nahoru a zmizel nám z očí. "Tak to bylo divný" řekla Lu a podívala se na mě. "Radši si koupíme na jednu noc ten pokoj a zítra vypadneme" řekla a já kývla. "Dobrý nápad" řekla jsem a vydala se k sekretariátu. Sekretářka se na nás koukala jako na někoho kdo není normální. No, my vlastně normální nebyli. "Dva pokoje po dvou" řekla jsem a ona nám podala klíče.. Jeden jsem podala Daikimu. "Máte pokoj se Saky, já s Lu" řekla jsem a Daiki krátce kývl a vzal si klíče. Vyšli jsme po schodech. Můj a Luin pokoj měl číslo 33. Otevřela jsem dveře a ještě zaregistrovala kštici tmavých vlasů toho kluka ze sousedních dveří. Naše pohledy se na chvíli střetli než za sebou kluk práskl dveřmi a zmizel mi z očí. Lu mi poťukala na rameno a vtáhla mě dovnitř. Sedla si na postel potaženou béžovým saténem a hleděla na mě.
"Co ten kluk může chtít?" zeptala se mě
"Jak to mám vědět? Je nějakej divnej. Asi se ho půjdu zeptat" řekla jsem a vstala. Lu souhlasně kývla a hleděla na mě. Já vstala a šla rovnou ke dveřím toho kluka. Zaťukala jsem a dveře se otevřeli na škvíru a objevili se azurově modré oči. "Co pořád máš? Proč za námi pořád lezeš?" zeptala jsem se ho a než jsem stačila zareagovat, vtáhl mě dovnitř. "Héj" obořila jsem se na něj, ale on mi dal ruku před pusu. Zamrkala jsem a on mě pustil. "Jsem jako vy, musíte se ukrýt" řekl a vyhrnul si tričko. Přes mmísto kde měl játra se mu táhla dlouhá jizva. "Bude to čím dál , jdou po všech orgánech které mají nějakou moc" řekl a zase si tričko schrnul. "A ještě něco, znám vás všechny. To jsem já, Jackson, Stron Jackson. Miku pamatuješ si na mě?" zůstala jsem na něj zírat. "Ne, to- to není možné. Jackson umřel, zabil ho blesk" řekla jsem a hleděla na něj. Povzdechl si. "A tak získal Jackson svou moc. Blesky" řekl a koukl na mě. "Miku musíš mi věřit, pamatuješ si když jsme byli malý? Nikdo z nás netušil co se z nás stane. A já ji měl rád. Miku, měl jsem jí rád daleko víc než jen jako kamarádku. Miloval jsem jí. Ale to už je pryč. Tobě je šestnáct a mě sedmnáct. Musíš utéct. Tobě nic sebrat nesmí" horlivě vykládal a gestikuloval rukama. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. "Jacksone" zašeptala jsem ale pak zatřásla hlavou. "Je tu ještě někdo kromě tebe?" zeptala jsem se ho. Kývl hlavou. "Jedna žena, dělá v kuchyni cukrářku" řekl a já si vzpoměla na tu ženu u sekretariátu. "Musím všechny sehnat. Sejdeme se tady" řekla jsem a vyběhla ze dveří a vrazila do Sakury. Daie měla v patách. "Něco jsme zjistili" řekla a já kývla. "Já taky" najednou se odněkud vynořila Lu. "Já taky" řekla.
Jen jsem na všechny vyjeveně zírala a pak je zatáhla do Jacksonova pokoje. Ten se ke mě otočil. "To bylo rychlé" usmál se. Lu na něj vykulila oči. "Ty seš-ty seš- nemáš být nahodou mrtvý?" zeptala se a já jí praštila do ramene. "Coje?" ptala se a masírovala si rameno. "Nic, je živej. Není po smrti. Je jako my" řekla jsem a Sakura ho začala obcházet a prohlížet si ho. "Mělo mě to napadnout" řekla a podívala se na něj. "Je tu ještě někdo kromě tebe?" zeptala se.
Odpověděla jsem místo něj. "Ta žena ze sekretariátu" a Jackson kývl. "Musíme ji odtamtud dostat" řekl.
Najednou se prudce otevřeli dveře a dovnitř vešla sekretářka. "A mám vás" řekla




Pokračování příště..............

Dark boy- 3 kapitola-Ne moc hodný pták

25. prosince 2014 v 0:45 | Lazurita |  Dark boy

Ne moc hodný pták

V jeskyni na dně jezera jsme seděli snad celou věčnost, než Dragonal konečně prohlásil že můžeme jít. Když jsem chtěl ale otevřít dveře, začal na mě řvát ať se toho nedotýkám že je tu prý chodba. V ruce se mu rozsvítil zářivý červený oheň. "pojď se mnou, něco ti o tom všem povím, pro tebe bude dobrá asi historie ohně" řekl a já se poslušně vydal za ním. Děvčata šla za námi a v rukou vláčeli spící Darcu. "Koukej se na mě" připoměl mi Dragonal a já se na něj podíval. Postupoval dál s ohněm v ruce a osvětloval tak cestu. "Tak poslouchej" řekl a začal.
"Psal se ro 1852 když se na světě zrodil první dračí muž. Jeho jméno bylo Adam Blark, byl to děda tvého dědy. Ani on do svým dvanácti netušil kdo je. Ale on na to narozdíl od nás přišel sám. Jednoho dne v noci ho jeho rodiče poslali do obchodu pro jahody, tak se to aspoň povídá. Adam den předtím oslavil svoje dvanácté narozeniny. Cestou zpět ho však přepadli lidé. Byla to banda šestnáctiletých puberťáků a vymáhali na Adamovi peníze. Jenže Adam neměl nic, zato měl ukrutný strach. A ten to v něm vyvolal. Když se na něj ta banda vrhla zaječel a kolem něj se rozprostřela temnota. Tu máš i ty, máš jí po svém pradědovi. Je jen ve vaší rodině, a není to pouze temnota. Kolem Adama se rozprostřeli i proudy zlatého ohně. To je do teď posvátný oheň jelikož ho měl první dračí muž. Puberťáci utekli. Jenže Adam tak ukázal svou moc a existenci. Netušil že po něm teď půjdou lidé aby ho zabili. Ale později to zjistil když se ho pokusili chytit jeho vlastní rodiče kteří z něj měli ukrutný strach. Adam utekl. Rozhodl se zjistit kde jsou ostatní dračí lidé. Byli rozeseti po celém světě, ale všichni byli mladší než Adam takže on byl první. Nikdy se nezjistilo kde se na světě vzali ostatní. Adam se rozhodl tyto lidi chránit a vystavěl tuto akademii speciálně zvlášť pro chlapce i dívky. Jenže později se zamiloval do mladé dračí ženy a měli spolu tvého dědu. Adam si teď hleděl své rodiny a o akademii se staral jeho velký přítel Tobias. Ten byl ale krutě zabit lidmi proto se mu jeho dobrosrdečnost nevyplatila. Adam se svou ženou Meril vychoval tvého dědu. Potom někam zmizel a už se nikdy neukázal. Možná ještě žije. Ale legenda praví, že se ukáže až přijde pravý čas. A s ním zmizela i moc ohně a temnoty. Nikdo netušil že tuto moc bude mít tvůj děda, ale on jí měl, a skrýval se. Bránil svou matku ale ta byla později zabita. A tvůj děda se později oženil za krásnou Perskou dračí princeznu a měli tvou matku. Ta však nedostala ten dar být drakem a neprobudila ho v sobě. nechtěla, ale pořád ho v sobě měla, byla drakem i když nechtěla. A pak se šťastně vdala za tvého otce a měli tebe. A tys získal moc po svém pradědovi" usmál se na mě Dragonal. "Legenda také vypráví, že až se tato moc ukáže, ti co šli po jeho rodině dostanou pomstu." řekl chladně. "A vida už jsme tady" oheň na jeho dlani zhasl. "Vítej Ricku, v pláních solí. O nich víme poze já a sestra. A teď už i ty oni" kývl hlavou směrem k děvčatům. Vyšel jsem z chodby šťastně do svitu měsíce. Zem se třpytila. "Ve skutečnosti je to voda, ale tak hustá solí, že to utvořilo pláně. A my jsme je prostě pojmenovali takhle" řekl Dragonal a vyšel za mnou. Znervózně jsem a jen doufal že se to neprolomí. "Musíme odsud zmizet, kdyby to tu náhodou našli, jsme tu moc nápadní" řekl Dragonal a šel k Susan a Eneře a vzal jim Darcu a vzal si jí na záda. "jdeme" zavelel a vydal se přes pláně. Susan a Enera si spolu tiše vyčerpaně povídali a šli za námi pomalu. Přestal jsem si jich všímat a šel za Dragonalem. to ale byla chyba. Ozval se vyděšený řev a mě ocákla krev. prudce jsem se otočil. Enera byla ve vzduchu a ječela hrůzou i bolestí. Za křídla ze kterých jí proudem crčela krev jí držel asi deseti metrový pták a nadšeně vřískal. Zaregistroval jsem jak Darca prudce otevřela ledově modré oči a párkrát máchla potrhanými křídly než znovu stratila vědomí. Susan na místě omdlela. Dragonal mi vtiskl Darcu do rukou se slovy. "Postarej se o ní" a vrhl se na toho ptáka. Opět se mu v rukou zhmotnilo kopí zurčící ohněm. Začal ptáka bodat, ten se po něm ohnal a klovl ho do ny kterou vzápětí utrhl. Dragonalovi se z rány řinula krev a on s vyděšeným bolestným výkřikem spadl. Položil jsem Darcu a o Dragonala se nestaral. Byl jsem vzteky bez sebe. Aniž bych si to uvědomil, už jsem byl ve vzduchu. Zatímco Dragonal měl kopí, já neměl nic. Kolem mě se rozprostřela temnota. Oči mi modře planuli. Vlasy mi povlávali ve vzduchu. Natáhl jsem ruku a dotkl se ptákova čela. Enera mu vypadla a on se vysušil. Místo něj tam zbyla jen vyschlá skořápka která klesla k zemi stejně jako já. Postavil jsem se a popadl Susan a dovlekl jí k Dragonalovi. "Uzdrav ho" houkl jsem a ona mu přiložila ruce na ránu. Ta se mu okamžitě zahojilo a na místě staré nohy teď byla nová. "V pohodě?" zeptal jsem se ho a on jen kývl. Vstal a já ho podepřel. Pak jsme se vydali dál.


Pokračování příště.............

Aichi- Hurikán- 3 kapitola

24. prosince 2014 v 22:58 | Lazurita |  Aichi- hurikán

3 Kapitola

Kapky dopadali na chladné schody. Měla jsem hlad a kručelo mi v žaludku. Neměli jsme nic k jídlu. Jednoduše jsme utekli a Sakura tvrdila že musíme hlavně jít co nejdál a až tam si sehnat jídlo. Daiki toho už měl dost úplně. Nasupeně si sedl na schody. "Já už nemůžu, tady zůstanu sedět. Dál mě už nedostanete." V tu chvíli se ozvaly rychlé kroky. Daiki vyletěl ze schodu a dal se do běhu. Okamžitě jsme vyrazili za ním. "Stůjte!" zaječel za námi někdo a my ještě zrychlili. Před námi jsem viděla světlo. Zářilo a bylo poznat že je to dení světlo. Venku fičel vítr. Cítila jsem jak mi to nadfukuje tělo. Zaječela jsem a vyrazila ven. Když jsme byli venku všichni, vrhli jsme se na dveře které byli pootevřené a díky ním jsme se dostali ven. Že tam ty dveře jsou, jsem zjistila až teď. Zatlačili jsme všichni najednou a dveře se zabouchli. Sakura zastrčila závoru a my si všichni oddechli. Vzápětí jsme toho ale zalitovali. Přímo před námi se zvedal hurikán. "Pryč!" zaječel Daiki ale bylo pozdě. Hurikán mě zvedl do vzduchu stejně jako ostatní. Zaječela jsem ale to už byla Saky ve svém živlu. "Chytněte se za ruce, dohromady budeme mít větší moc. Za žádnou cenu se navzájem nepouštějte" křičela a chytla mě a Daikiho za ruku. Já chytla za ruku Lu a ta Daikiho. Ozvalo se hlasité PRÁSK a my se najednou ocitli na nějakém neznámém náměstí. Kolem nás proudili davy rusů. Sakura japonsky zaklela. "Karlovy Vary, trochu jsme to přehnali" řekla a rozhlédla se kolem. Daiki začal nervózně přešlapovat. "No vezmeme to tudy" řekla a zamířila jedním směrem. Pár rusů přitom schodila na zem, ale bylo vidět že jí je to absolutně ukradené. Mlčky jsme jí následovali Došli jsme k nějaké velké budově. "Tohle je hotel. My se odsud ale potřebujeme dostat pryč" Nervózně se rozhlédla a koukla na jednoho čecha. Zastavila ho tím že ho zatahala za rukáv. Spojila ruce a uklonila se mu. "Yoi tsuitachi" řekla mu. Muž zamrkal jako by viděl ducha. Pak jen kývl hlavou a zmizel jak nejrychleji mohl. "To je ale magor" řekla Sakura a Lu se zahihňala.
Daiki se najednou zamračil a ukázal na skupinku lidí s mapou. "Hele není to-" začal ale ani nemusel pokračovat. Sakura okamžitě chytla za ruku mě a Daikiho. Já chytla Lu a ta Daikiho. Zmizeli jsme v záři žlutého světla aslyšeli už jen vzteklý řev mého bratra.
A já si položla otázku. "Proč zrovna já musela mít takového bratra?"
♣♣♣♣♣♣
Objevili jsme se v New Yorku. Lidé zrovna utíkali jako o život. To jsem také zjistila že jim o ten život skutečně šlo. Za chvíli jsem uviděla velkou vlnu od moře. "A sakra" řekla jsem jen a Sakura zařvala a všichni jsme se dali na útěk. Ježe voda byla rychlejší. Dostala se všude, podrazila mi nohy a já se natáhla na zem. "Miku" zaječela Lu a vrhla se ke mě. To už na nás dopadl stín z vlny. Pomalu jsem zvedla hlavu a-. Dopadla na mě masa slané ledové vody. Nahrnula do plic.Nemohla jsem dýchat. Do něčeho jsem narazila a pak jsem najednou zase nasála čerstvý vzduch. Vyletěla jsem spolu s Lu z vody a dopadli jsme na zem. Zahlédla jsem nějakého chlápka v plavkách a prknem v ruce který právě běžel k vlně. "je blbej?" zeptala jsem se Lu vyjeveně. Unaveně vzhlédla a spatřila toho chlapa. "Úplně" řekla jen a pak už jsme vystřelili ze země a dali se do běhu. Přeskakovali jsme naplavená auta a jiné věci. Dalo nám to opravdu hodně zabrat ale nakonec jsme se dostali k Daikimu a Saky. Společně jsme se vrhli dál. Zaslechla sjem kři a ohlédla jsem se. byl to ten chlap. teď surfoval na tsunami jako by to byla úploně normální vlna. Šťouchla jsem do Lu. "Ten je vážně blbej" řekla jsem a zašklebila se když muž do vlny spadl. Daiki se ohlédl. "Co to sakra dělá, chce dopadnout jako my?" řekl a mě vtipkování přešlo.
"Musíme ho odtamtud dostat" řekla Saky a zabrzdila. "Neblázni, jsme jen děti" řekla Lu trochu vyděšeně.
Sakura kolem sebe utvořila růžovou kouli. "Možná děti, ale ne tak ledajaké. Stala jsem se vyvolenou, protože mě uchopilo tornádo a doneslo do květinové třešňové zahrady" řekla a oči jí začali růžově plát. Kolem ní poletovali okvětní plátky růžové japonské třešně. Daiki jí chvíli pozoroval. Pak roztáhl ruce. "Já se stal vyvoleným kvůli velkému Tsunami. Ocitl jsem se daleko za Tokiem uprostřed rýžového pole" Oči mu zeleně pláli a kolem rukou mu poletovali zrnka rýže. Vykulila jsem oči. Ti dva se jakoby propojili. Vzápětí se muž ocitl na jedné z budov a Saky s Daikim se na nás podívali. "rychle, za chvíli tu bude další vlna" řekl Daiki. S Lu jsme se rozeběhli dál. Za chvíli jsme narazili na jedno opravdu bezva auto. Okamžitě jsme do něj vlezli a Daiki ho nastartoval pomocí drátů. Pak jsme vyjeli, to jsme ještě netušili že to auto brzo vyhodíme do vzduchu.
♣♣♣♣♣♣
Projeli jsme celý New York a tak unikli další vlně. Jenže auto bylo mokré a jak jsme prostě jeli rychle auto to jaksi nevydrželo. Ozvalo se hlasité BUM a auto explodovalo.
Vyletěla jsem z něj ven a byla ráda že nemá střechu. Dopadla jsem na silnici a nepěkně si rozedřela ruce. Zasténala jsem a kus ode mě přistál Daiki. Naše pohledy se střetli. Daiki se na mě usmála a natáhl ke mě ruku. Chytl mě za tu mou a propletl si se mnou prsty. Zavřel oči a vzdychl. Sledovala jsem ho, pak ho pustila a trochu se nadzvedla. Bolelo mě všechno. Z auta zbyla jen ohořelá skořápka. "A do háje, už jsme v háji" řekla jsem a sedla si.
"Teď už takovou moc mít nebudeme, oslabilo nás to pitomé auto. Nebudeme se moct nikam teleportovat" řekla popuzeně Saky a pohlédla na své ruce. Moc jsem jí nevnímala. Nemohla jsem zapomenout na Daikiho doteky. Proč to udělal jsem nechápala. "Radši rychle zmizíme" řekla jsem a všichni mi dali za pravdu. Vstali jsme a vydali se po silnici dál.
♣♣♣♣♣♣
Stáli jsme u stánku v Hollywoodu a já cpala peníze nějakému chlapovi v bance který nám je nechtěl rozměnit. Japonsky jsem klela a drtila je v prstech. "Ihned si ty pitomé peníze vemte nebo vám je nacpu vy víte kam" řekla jsem naprosto naštvaně a strčila mu je pod nos. Chlap se na mě co nejpřívětěji usmál a řekl něco anglicky. Vztekle jsem zavčela a cpala mu je dál. Chlap se na mě nechápavě usmál a zakroutil hlavou. "Fajn, jdeme jinam" řekla jsem a mlčky vyšla z banky. Lu, Saky a Daiki mě následovali.
Na chodníku jsem kopala do plechovky od hrášku a mlčela. Měla sjem hlad a tyhle peníze mi tu vzít nechtěli. Sedli jsme si v parku na lavičku a jen zírali do nikam. Viděla jsem pár houslistů a vypravila se k nim. Koukala jsem se jak hrají a pak potichu, aniž bych si to plánovala, jsem začala potichu zpívat. Pak jsem zvyšovala a zvyšovala. Naonec jsem zpívala do jejich rytmu a oni nadšeně hráli. Kolem se začali hromadit lidé. Ještě jsem zpozorovala Vyjevené obličeje mých přátel a pak už jen lidi kteří začali tleskat a tancovat. Když jsem dozpívala, uklonila jsem se a vzala si od všech peníze. Došla jsem ke svým přátelům a pyšně zvedla ´peníze. "Už něco máme" řekla jsem se šibalským úsměvem.
Jen na mě chvíli vyjeveně zírali a pak se nahlas rozesmáli. Měli jsme peníze, ale sotva na jeden den.
Zatím jsme ještě mohli přežít


Pokračování příště..........

Aichi-Hurikán-2 kapitola

24. prosince 2014 v 20:20 | Lazurita |  Aichi- hurikán

2 Kapitola

Ráno jsem se probudila v sedm hodin. Myslela jsem si že jsem stále u mě doma v Japonsku. Proto pro mě byl docela velký šok když jsem si uvědomila že tomu tak není. Byla jsem v té přepychové ložnici. Byla jsem přikryta sametovou pokrývkou rudé barvy s vyšítými králíčky což mi přišlo docela pitomé. Byla jsem docela nervózní. Po domě byla cítit horká čokoláda a ještě něco co jsem nedokázala popsat. Skopla jsem peřinu a slezla z postele. Třásli se mi nohy a já uslyšela vzdálené nadávání. Podle hlasu to byla Lu. Usmála jsem se a šla za tím hlasem. Postupně se zvyšoval. Chodba kterou jsem šla byla stejně přepychová jako všechno okolo. Zdi byli nabarvené na světle červenou a chodbu lemovali zlaté sochy lvů a orlů. Došla jsem asi ke třetím dveřím od mého pokoje a otevřela je. Byli z tepaného stříbra a byli na nich zobrazena slunce. Pochopitelně tam byla Lu. Tvářila se jakoby právě viděla ducha. Povytáhla jsem obočí a šla k ní. "Co se stalo?" zeptala jsem se jí. Lu se na mě podívala. "Bolí mě hlava a ještě mě pěkně překvapilo to že nejsem ve své posteli" řekla a já se usmála. "To se nedivým taky mě to překvapilo, je to docela šok" řekla jsem a pomohla jí z postele. "Obleč se a půjdeme na snídani. Doufám že nás tu chvíli bratr nechá" řekla jsem a nechala jí o samotě aby se oblékla do typického japonského oblečení stejného stylu jaký jsem na sobě měla já. Pak jsem jí vzala za ruku abych se mohla něčeho držet a vydala se na snídani.
♣♣♣♣♣♣
Dveře do místnosti kde se podávala snídaně byli bohatě zdobené. Klika byla ve tvaru kachny s otevřeným zobákem za jejíž hlavu se bralo a otevírali se dveře. Od kliky se po celé délce dveří táhli zlaté okvětní plátky růží a jiných květin. Vzala jsem za kliku a otevřela. Ozvalo se tříštění porcelánu a vzápětí nadšené halekání. Pak už jsem stála tváří tvář svému osudu. Můj bratr se na mě vrhl a já si na chvíli pomyslela že mě umačká v náhlém objetí. Když mě pustil potřásl si rukou s Lu a posadil nás na židle potažené rudým saténem. Na stole před námi leželo nejrůznější jídlo a mě poprvé napadlo, proč vlastně nevzal i mámu? "Berte si co hrdlo ráčí" řekl můj bratr a roztáhl se smíchem ruce. Vzala jsem si misku. Nalila do ní mléko a nasypala čokoládové cereálie se sušeným banánem a začala jíst. Přelétla jsem pohledem po místnosti. Vonělo to tu čokoládou a vanilkou. Stůl byl asi z vanilkového dřeva stejně jako židle a ostatní nábytek.
Na zdi vyseli obrazy samozřejmě ve zlatých rámech a zrcadla. Snídaně byla výborná i když to byli pouze cereálie. Všichni u stolu mlčeli. Najednou se však rozrazili dveře vstoupili nějací dva chlapy a mezi sebou vláčeli nějakou dívku. Měla blonďaté vlasy, ale konečky vlasů obarvené na růžovo. Zvedla hlavu a upřela na nás šikmé hnědé oči. "Našli jsme jí pane" řekl ten chlapík nalevo. Můj bratr kývl a koukl se na mě a Lu. "Tahleta dívka, to je Sakura Arisu. Dříve tu pracovala, ale jen na pár týdnů. Pak utekla" řekl a zašklebil se a já zakroutila hlavou. "Proč utekla?" Chen se zamračil. "O tom nebudeme mluvit" pak kývl na Sakuru a chlápkové jí posadili vedle mě. Sakura nezaváhala ani na chvíli. Naklonila se ke mě a pošeptala mi do ucha: "Nasnídej se, pak vem i svojí kamarádku a jdi do místnosti za vstupní halou" změřila si mě žádavým pohledem a pak se nevině usmála. "Je fajn být opět tady. Dnes je úplněk. Nadherná noc" řekla to jakoby nic, ale mě začalo být něco podezřelé. Dělo se tady něco velmi zvláštního. Ale Sakura dělala pořád jakože nic a nandala si na talíř banány v čokoládě. Sledovala jsem jí a pak se obrátila na Lu. Dokonale žluté blonďaté vlasy si před chvílí svázala do ohonu. Jedla nějaké ovoce a zapíjela to pomerančovým džusem. "Jdeme hned po jídle do místnosti za vstupní halou" šeptla jsem a vzala si další lžíci cereálií. Udiveně se na mě koukla ale okamžitě na mě jen mrkla a začala zase jíst.
Když byla snídaně konečně snědená, Lu se na mě podívala a já kývla. Pak jsme vyšli z jídelny. Já řekla Chenovi že se jdeme projít a Chen jen kývl a vytáhl karty. Sakura vstala. Pochopitelně se uklonila a vydala se ze dveří ven. Zmizela v místnosti za stupní halou. Šla jsem s Lu za ní a Sakura za námi zavřela dveře. Podívala se na nás. "Teď poslouchejte, nevěřte mu. Nevíte co je zač. Řekni Miku, vzal sem sebe a tvou kamarádku. Ale co tvoje matka? Tu nechal v Japonsku" řekla a podívala se na nás. "Běre sem pouze lidi kteří mu k něčemu budou. Mě sem vzal kvůli tomu že jsem jiná, jiná než ostatní. Bere sem pouze takové lidi. On je také takový" Pak se koukla na nás. "Chce vás využít, musíme utéct. Pokud budete hledat pořádně, najdete úplně dole ve sklepě místnost. V té místnosti skladuje věci speciálně na účely aby z každého takového zvláštního člověka odebral určitou část těla." řekla a chtěla pokračovat, ale najednou se otevřeli dveře a vešl nějaký kluk. Chytl Sakuru za ruku. "Musíme zmizet hned, už to zjistil" řekl naprosto zděšeně. To už mě ale pořádně naštvalo. "Může mi někdo vysvětlit co se to tu děje? Když nejsem člověk, co jsem zač? Co je můj bratr a tak dále?" řekla jsem a propalovala je pohledem.
"No... ehm. Ty a tvoje kamarádka, jste tak jaksi něco jako vyvolení. Máte v sobě něco po čem Chen touží" řekla a hleděla na mě docela lítostivě. "Tohle je Daiki Ukuhiro. Jeho tvůj bratr operoval. Vzal mu kus masa z levé ruky" řekla a Daiki si vyhrnul rukáv levé ruky. Byla tam ošklivá jizva. Daiki si rukáv znovu stáhl a smutně se na mě zadíval. Sakura se na mě podívala. "Musíme rychle, on už to ví a první koho bude chtít takhle zničit jsi ty" řekla a položila mi ruku na rameno. "špatné je, že tyto části těla které budou vybavené něčím neurčitým, nečím nadpozemským. Mají pouze ti co se doslova vystaví nějaké velké katastrofě, jako je hurikán ,vír nebo Tsunami a tak dále. A ještě horší je, že se tyto části těla rychle obnovují. A tvůj bratr je něco jako lovec těchto lidí" řekla a rozhlédla se. Uslyšela sjem kroky. Sakura nás strhla za gauč, Daiki se okamžitě schoval k nám. Sakura se nervózně rozhlížela a celá se třásla. Pak najednou zatlačila na nějakou část křesla. Byla to myslím nožka těsně nad pelestí. Křeslo se uprostřed otevřelo a odhalilo schodiště. Sakura nás vzala za límce a vtáhla nás dovnitř. Daiki nás okamžitě následoval. Ještě jsem slyšela hlasy, pak se křeslo zavřelo a nýás pohltila tma.


Pokračování příště...........

Aichi- Hurikán- 1 kapitola

23. prosince 2014 v 0:41 | Lazurita |  Aichi- hurikán

1 Kapitola

Sedačka auta byla pohodlná, daleko pohodlnější než bych čekala. Možná to bylo tím že jsem byla ještě v polospánku, nebo tak vyděšená že jsem se prostě nesoustředila. Vedlě mě byla Lu. Tlumeně oddychovala, ale začala se probouzet. "Kde to jsme a kam jedeme?" zavolala jsem naštvaně na řidiče. "jedeme do Ruska za vaším bratrem slečno" odpověděl mi pohotově řidič jako by si to nacvičoval. Možná si to opravdu nacvičoval. "Kde je moje matka?" zeptala jsem se ho. "Vaše matka je v nemocnici, utrpěla vážná zranění slečno" řekl jakoby nic a já se opravdu naštvala. "Poslyšte pane, o mém bratrovi toho nevím vůbec nic. A chci vidět svou matku". Zarčela jsem na něj. Jen pokrčil rameny. "Vaše matka utrpěla vážná zranění když se znenadání objevil hurikán Frio slečno" řekl a já se zamračila. "Kdy tam budeme?" zeptala jsem se znovu. "Dovezu vás na letiště a vy pak odletíte soukromým letadlem. Váš bratr je teď velmi zámožný muž. Nedávno se oženil a-" chtěl pokračovat ale já mu skočila do řeči. "On má manželku? Kolik vlastně mému bratrovi je?"
Změřil si mě jako bych byla totátlní idiot. "Vašemu bratrovi je dvacet let" řekl jakoby nic. To mě dostalo. Měla jsem o čtyři roky starčího bratra a pochopitelně jsem o tom nevěděla. Najednou se vedle mě ozvalo zasténání a mě čirou náhodou napadla další otázka.
"Jak jsme se odtamtud vlastně dostali? Co se stalo?" zeptala jsem se a teprve teď si všimla že mám obvázanou hlavu. Zlehka jsem se jí dotkla. Měla jsem jí obvázanou látkou jejíž materiál jsem nedokázala přesně určit. Byla jakoby lehká a vzdušná. Řidič promluvil. "Vy a vaše kamarádka jste asi utíkali, srazilo vás auto které pospíchalo a snažilo se uject hurikánu. Po pár minutách dorazil i hurikán. My jsme naštěstí přijeli včas abychom vás převezli za vaším bratrem. Tohle totiž není všechno. Blíží se obrovské Tsunami." Zalapala jsem po dechu. S rodiči byl konec. "Proč chtěl bratr zachránit zrovna mě?" zeptala jsem se ho. "Toť neznámá odpověď" řekl jen řidič a vzápětí už jsme byli na letišti. Uviděla jsem bíle natřené letadlo. Na ocase mělo nějaký neznámý obrázek. Orlase třemi ocasy a jedním křídlem zdviženým. Druhým u těle. Měl šedivou barvu a ve zvednutém křídle držel klas obilí. Řidič který se představil jako Shuen vzal Lu a pomohl jí do letadla. Já šla za nimi a posadila se do třetí řady k oknu vedle Lu na sedadlo potažené bílou kůží. Letadlo vypadalo opravdu moderně a zámožně. Startovalo ihned jak řidič zmizel v místnosti pro piloty. Pravděpodobně řídil i letadlo. Docela mě zajímalo co nás ještě překvapí.
♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣
O dva dny jsme přistáli na soukromé ploše u velkého domu připomínajícího hrad. S Lu jsme vystoupili a zírali na něj. Z domu vyběhla nějaká žena asi o tři roky starší než já. Náš řidič Shuen se jí poklonil a políbil jí na hřbet ruky. "Vážená paní, toto jsou Miku Aichi a Lu Kioto. Přivezeni na pánův rozkaz." Žena se velmi mile usmála. Vypadala velmi přírodně a měla tmavou pleť,kudrnaté tmavé vlasy a přátelské oříškové oči. Směle se na nás usmívala a Shuena odehnala. Pak nám pokynula abysme šli za ní do domu. "Jsem Faraa. To znamená veselý. Jsem manželka pána tohoto domu. To je tvůj bratr Miku" kývla na mě a zářivě se usmála. Na sobě měla typické africké šaty. "Pocházím z Afriky z města Libya. Nejsem tak uhozená jako ostatní" řekla a vedla nás přepychovími místnostmi. Pak jsme došli k velkým dveřím. Byly tepané ze zlata a byli na nich zobrazeny Japonské domy. Faraa je otevřela a my spatřili bohatě zdobenou místnost. Lustr byl křišťálový a okolo nás byli stoly z kokosového a vanilkového dřeva. Nádherně to tu vonělo. Země byla potažená oříškovým kobercem a Faraa na něm přímo splývala. Zdi zdobili vzácně malované obrazy ve zlatých rámech a u jednoho stolu seděl nějaký mladík a stavěl z karet pyramidu. Faraa k němu došla a něco mu pošeptala do ucha. Mladík vzhlédl a sjel po nás pohledem. Měl tmavé vlasy a zářivé modré šikmé oči. Stejně jako já. Jenže já si vlasy které mi sahali do pasu obarvila na modro ,jinak bych je měla také černé. Mladík vstal a přišel ke mě. Zářivě se usmál a obejmul mě. Přišlo mi to tak náhlé a praštěné že jsem ani nepípla. To mi nebylo podobné. Vždycky něco bláznivě mumlala. Vzal mě kolem ramen. "Tak mlaďoučká a už viděla hurikán" řekl a podíval se mi do očí a já sklopila od těch dvou nekonečných moří zrak. Narovnal mi hlavu a pronesl naprosto nadšeně. "Miku to jsem já, Chen Aichi tvůj bratr. Vím že jsi mě nepamatuješ. Odjel jsem moc brzo. Ale jsem to já" řekl a znovu se usmál. Jen jsem mu hleděla do tváře. Jeho úsměv pohasl když viděl můj zmučený výraz. Přivolal k sobě nějakou ženu. "Připrav mé sestře a její přítelkyni koupel a postele. Musí si odpočinout." řekl a žena odběhla. Za chvíli už jsem cítila vůni bylinek.
Chen chtěl vědět všechno, jak se daří naší rodině,co dělám ve volných chvílích a podobně. Když jsem mu řekla o hurikánu které tak ublížilo, dost ho to vzalo. Nakonec nás ale propustil a já zamířila do koupelny kterou mi ukázala služebná. Svlékla jsem se a ponořila se do teplé vody provoněné africkými bylinkami. Voda byla tak příjemná že jsem v ní málem usnula.
Když jsem konečně vylezla, zabalila jsem se do ručníku a služebná mi ukázala můj pokoj. Byla jsem tak unavená že mi bylo jedno jestli usnu v cizí posteli. Zabalila jsem se do hebké sametové deky a téměř hned usnula.


Pokračování příště.......

Aichi- Hurikán- Prolog

22. prosince 2014 v 21:51 | Lazurita |  Aichi- hurikán

Prolog

Všechno to začalo toho dne kdy moje pověrčivá matka inteligentně zapla zprávy. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a moje kamarádka Lu mi ráno navrhla, že bysme se mohli jít projít na pláž. S radostí jsem souhlasila. To jsem ale ještě netušila co se má stát. Bydlela jsem v přelidněném hlavním městě Japonska. Tokio. Moje rodina pronajímala malý byteček skoro až na kraji města co nejblíž k moři, a to opravdu nebyl dobrý nápad. Moje matka byla velmi pověrčivá, tvrdila že když budeme co nejblíž k moři, porostou nám na zahradě peníze či co. takhle si to asi představovala ona. Já to považovala za totální pitomost. Stejně jako můj otec, ten byl ale zase moc velký optimista. Všude viděl řešení a ve všem to dobré. Přišelo tsunami. "Jé budeme mít nový dům". Přišlo tornádo. "Jé budeme mít novou hezčí střechu" dokonce i když jsme měli být na pohřbu, bylo to samé jé. Byl to pohřeb mojí oblíbené babičky. Táta si nasadil sluchátka a poslouchal smuteční hudbu. Když jsme pak vyšli ze hřbitova, měl dobrou náladu a ještě si broukal zatímco my ostatní brečeli. také jsem měla mít bratra. O tom jsem ale nevěděla nic, snad kromě toho že odjel někam do Ruska studovat zeměologii. Já zpívala, to byl můj hlavní koníček. Otec ani matka mě v tom nepodporovali. Naopak říkali že je to k ničemu. Můj otec podnikal a matka pracovala v cukrářství. Jediný člověk který mi rozuměl byla Lu Kioto. Naše dny byli den ode dne stejné, až na ten dnešní.
♣♣♣♣♣♣♣
Matka zapla telvizi. Byla tam zrovna nová reportérka, mumlala něco o zahradě která se měla nově otevřít. Pak přešla na důraznější zprávy a já při slově Hurikán zvedla hlavu a zahleděla se na obrazovku. Reportérka se na všechny zářivě usmívala, jakoby byla úplně nadšená z toho že bude říkát katastrofální zprávy. Znovu se dala do mluvení. "Přesně za dva dny, se má v Japonsku, v hlavním městě Tokiu objevit největší hurikán jaký zatím vědci zaznamenali. Bude pravděpodobně mít jméno Frio. Frio se k nám blíží osudovou rychlostí a je proto možné že dorazí i dříve. proto bych vám doporučovala si sehnat vše potřebné, ukrýt se a za žádnou cenu nevycházet. Přeji pěkný den" řekla to hlasem, jako by se absolutně nic nedělo. Moje matka -jak se dalo očekávat- začala okamžitě panikařit.
Lítala po domě, já zatím byla opřená o kuchyňskou linku a znuděně upíjela z kelímku limonádu.
Konečně se ozvalo zazvonění na venkovní zvonek. Ulehčeně jsem si oddychla. "Mami? Jdu s Lu ven!" zavolala jsem a vylítla z domu. Lu mě nadšeně obejmula. Hned jsme se vydaly na pláž a povídaly si. Lu mi zrovna vyprávěla o tom, jak perfektně popletla cukráře když nás ovanul mírný vítr. Zvedli jsme hlavy k obloze. Hromadili se tam mraky. "Seiko" vykřikla jsem a vzala Lu za ruku. "Musíme zmizet, rychle" vykřikla jsem. To už se začalo zvedat moře. Vlny naráželi do skal a tříštili se v malé ledové kapičky vody. Popoháněla jsem Lu do větší rychlosti a pelášili jsme městem. Začal se zvedat silný vítr. Ozývalo se houkání policejních aut a někde jsem zahlédla oheň. Znovu jsem tiše zanadávala. To už byl vítr opravdu hlasitý. Něco do mě a Lu narazilo a já ztratila vědomí stejně jako Lu. Když jsem se později probudila, ležela jsem v cizí dodávce.



Pokračování příště..........

Zlatá rudá lucerna-2 kapitola

16. prosince 2014 v 10:32 | Lazurita |  Zlatá rudá lucerna

2 kapitola

Krista do Metis pobaveně šťouchla a ukázala na jednoho kluka u jednoho ze čtyř stolů. "Patrick Slimes, blbý jméno ale fešák" zašklebila se a Metis nakrčila nos. Ten kluk vypadal divně. Měl pískově žluté vlasy a hnědé oči. Povídal si se svým kamarádem nalevo od něj, oba se smáli. "Jaká kolej?" zeptala se Kristy. Ta se zamračila. "To je právě to, blbá kolej.Eirenaios." řekla docela otráveně. "Nejhorší kolej ze všech" Metis se na ní koukla a pak se otočila na profesorku která vyhlížela tak přísně. Vytáhla nějaký papír. "Budu číst vaše jména a vy sem budete postupně chodit" oznámila a přečetla první. "Patricia Slimes" předstoupila panovačně vyhlížející dívka a postavila se před ní. Profesorka se natáhla pro něco za sebe a vytáhla otporného ptáka. Ten si jí prohlédl a pak se rozletěl k Eirenaiosovo stolu. Dívka se tam posadila a pták letěl zpátky. Takhle to šlo pořád dokola, akorát byli rozdělení do jiných kolejí. Pak konečně přečetla "Krista Rotringres" Krista se téměř k profesorce dychtivě rozeběhla a za chvíli už pták zavřeštěl "Kologeros". Nemusel ani nikam létat. krista se sesula na židli vedle svého bratra který jí pocuchal vlasy. "Metis Melisson" ozvalo se a Meti šla pomalu k ptákovi. ten si jí chvíli prohlížel a pak se rozhlédl po místnosti. "Kologeros" zavřeštěl a Metis se nadšeně rozeběhla ke Kristě která jí obejmula. "Užijeme si spoustu legrace" řekla nadšeně a Metis se na ní zářivě usmála. Pak se koukla na jejího bratra. "Metis" řekl a natáhla ruku. Kluk se příjemně usmál a Metis jeho úsměv hřál. Stiskl jí ruku. "Max" řekl a oči mu zajiskřili. "Notak se uklidníme, vemte si jídlo" odstrčila je od sebe pobaveně Krista a nandala si na talíř broskvový kompot a rýžový nákyp. Metis se na stůl vyjeveně podívala. Tolik jídla ještě nikdy neviděla. Okamžitě si na talíř nandala pečínku a pustila se do jídla. Po jídle se objevili zákusky jako by někdo máchl proutkem. Metis si vzala zvláštní medový košíček který byl tak dobrý že snědla hned tři. Byla tak najedená že nic nevnímala. Ani to jak se na ní Max zářivě usmíval. Už usínala u jídla když se konečně zvedla ředitelka a prohlásila že můžou jít do postelí. Metis se unaveně zvedla a následovala Kristu a Maxe před ní.

※※※※※※※※※※※※※※※※※※※※※※

Metis se probudila ve tři hodiny ráno. Bylo jí hrozné horko a zdálo se jí jako by jí někdo sledoval. Vstala z postele s nebesy v oranžové včelí barvě. Vešla dolů do společenské místnosti. Byli ubytovaní v hlavní věži celé školy, ta totiž vypadala jako hrad. Sedla si ke krbu ve kterém ještě pohasínal oheň. Nikdy takový přepych nezažila, možná právě proto nemohla spát. Zírala do ohně když tu se za ní ozvalo. "Metis,Metis pojď k nám" Metis se prudce otočila. Ve tmě za ní zářili dvě rudé oči. Udělala to první co jí napadlo. Vzala lucernu kterou teď nosila všude s sebou a zamávala jí proti tmě. Oči na chvíli zmizeli, hned se ale zase objevili a zopakovali svou prosbu. Metis se chytila za hlavu. "Ne" vykřikla.

"Ne,ne,ne,ne" prudce se posadila. Byla ve své posteli, závěsi kolem její postele byli zatažené. Rozhlédla se a pak si zase lehla a opět usnula, teď už klidným spánkem. Když se druhý den probudila, vůbec si na to co se stalo nepamatovala



Pokračování příště.........

Iriana-kniha osudu-2 kapitola

12. prosince 2014 v 17:37 | Lazurita |  Iriana- Kniha osudu

Unuděný lev

Přesně o deset let později. Bylo veselé ráno. Bylo osm hodin a Irianu šla vzbudit její stejně starý nevlastní bratránek. Zaťukal na dveře jejího pokoje a uculil se. "Vstávej, dneska připravuješ snídani ty, já obět a moje mamka večeři" řekl vítězoslavně. Iriana vyletěla ze dveří a vrhla se na bratránka. "To neni fér, měla jsem připravovat oběd já" vykřikne naštvaně. Bratránek se zasměje a shodí ji ze sebe. Se smíchem se rozeběhnou do kuchyně. Hned jak se otevřou dveře. Vrhne se na ně strejda Hubert a čapne je za trika. "Kolikrát jsem vám říkal že nemáte běhat po baráku"? zeptal se na oko přísně. Oba se zahihňali a Hubert je pustil. iriana se hned vrhla k tetě a pomáhala jí se snídaní. Smažená vajíčka provoněla celou kuchyni a bratránek nakoukl Irianě přes rameno. "Hezky to voní" pochválí jí. Iriana se usměje a vzápětí ho odežene. "Wille jdi okouňet někam jinam". Will si sedne ke strejdovi a v klidu sedí a čeká na jídlo. Iriana konečně dodělala vajíška a rozdělila je na talíře. Každému dala jeden talíř a sama si sedla ke stolu. Snídani dojedli bez sebemenších potíží. Iriana se pak vrátila do svého pokoje a začala malovat. Byla polovina letních prázdnin a od zítřka začínal srpen. Iriana slavila druhého července narozeniny. Ty už byli ale za ní. Dostala modré tričko a šachy po tetě. Nějak moc jí to nevadilo. Bavila se po celý svůj volný čas malováním obrázků. Její teta nechala některé zarámovat a některé nechala u ní v pokoji. Iriana toho na cvíli nechala a šla se projít ven.

Vrátila se k večeru aby se najedla. Zítra měl narozeniny Will, slavili narozeniny občas spolu a občas ne. Teď to udělali na dvakrát, Will slavil spolu s Irianou a Iriana teď bude slavit s Willem. Zítra měli navštívit zoologickou zahradu v New Yorku a Iriana se nemohla dočkat. Snědla svojí porci jídla a šla si lehnout.

Ráno se vzbudila v sedm. Oblékla si zelenožluté lehonké šaty a zelené letní kozačky. Potom sešla dolů na menší snídani. Vzala si obloženou žemli a vešla ven. Tam se opřela o auto vedle rozjařeného Willa. Za chvíli už vyšli ven i strýc a teta. "Tak těšíte se raubíři" zeptal se strýc a rozchechtal se na celé kolo, jakoby řekl vtip století. Irin a Will se na sebe podívali a pak jednohlasně oznámili "Hmm". Strýc Hubert se dál smál, když startoval auto a už vyjeli.

V zoo byli přesně v deset. Byla to obrovská zahrada a Irin s Willem tam hrozně rádi pobíhali už jako malé děti. Teď se vyřítili z auta a přímo k pokladně. Strýc Hubert a teta Juliana je pomalu následovali. Zaplatili a už byli vevnitř. Irin se vrhla na cestu a pelášila k pavilonu plazů. Will naopak zamířil k pavilonu šelem. Hubert a Juliana si sedli k restauraci a čekali až se oba vrátí.
Will zatáhl Irin ke kleci se lvem a oba se doslova tiskli na mříže aby ho mohli lépe vidět. Ale na lvovi nebylo k vidění vůbec nic. Jen tam tak znuděně ležel, hlavu položenou na předních tlapách. "Hej lve!" zavolal na něj Will ale lev ležel dál.
"Musíš ho cvrnknout do čumáku" zahihňala se Irin. Will se na lva zamračil. "To ne, pochybuju že se vůbec pohne" řekl, v tu ránu se lev zvedl a vydal se k nim. Will zařval jako smyslů zbavený a ocitl se na podlaze. Lev se však přes mříže dostat nemohl. Asi to věděl sám jelikož se zastavil a hleděl na ně. Irin trochu couvla a zakopla o Willa a svalila se na zem. Lev se na ně díval, a pak byl najednou před nimi. Kývl hlavou a odešel. Ještě ten večer teta se strýcem. Irin a Willa ubezpečovali že lev utekl a rychle se najde.

Pokračování příště........

Sea Book-8 kapitola-Vyhodím do vzduchu Cheirónovo Audi r8

26. listopadu 2014 v 13:23 | Lazurita |  Sea Book

Vyhodím do vzduchu Cheirónovo Audi r8

Jak jsem zjistila, auto bylo perfektně vybavené, jak mi Harry řekl. Je to skvělý model Audi a kompletně vybavený do všeho. Měl tam dokonce i zásoby jídla, ale také nebezpečné zbraně. Richard zapl rádio které v minutě vybouchlo, takže ho radši vyhodil z okna. Jeli jsme po dálnici a začalo se stmívat. Všichni jsme začali usínat. Richard taky. Omylem sjel k druhému pruhu a málem vrazil do auta které jelo v proti směru. Poplašené troubení ho probralo a on auto okamžitě stočil zpět. "Meli bysme se jít někam vyspat" řekl vyděšeně a my jen přisvědčili. Zajeli jsme k nejbližší benzínce a tam se vyspali. Další den mě však něco napadlo. "Jedeme do podsvětí že, ale jak se kruci dostaneme zpátky na zem"?Harry si začal hryzat tričko, plácla jsem ho po ruce kterou si ho třímal a podívala se na Richarda který se tvářil docela nervózně. Najednou se před námi u silnice oběvila nějaká dívka a stoupla si před auto. Sladce se usmívala a ukazovala na nás. Richard zabrzdil, "Vezmem jí"? zeptal se a my s Harrym jen pokrčili rameny. Richard tedy zabrzdil a dívka nastoupila. "Jedete kolem benzínky kousek od Hollywoodu" zeptala se a my kývli. Nastoupila a zářivě se usmála. Richard vyjel a jel dál. Najednou se dívka přestala usmívat. Oči se jí zůžili a ústa dostala podivný tvar. Zasyčela a znělo to potěšeně. "Žnovu še šetkáváme, čo Leonie" řekla a podívala se na mě.
"Paní Sloganová"? zeptala jsem se vyděšeně
"Ano zlatíčko, teď půjdeš se mnou". řekla a usmála se
"A do háje" zařval Richard a stočil auto na kraj silnice. Paní Sloganovou to odhodilo na okno, znovu zasyčela a vrhla se na mě. Zaječela jsem a plácla po svých hodinkách. Okamžitě se mi na ruce rozvinul štít a paní Sloganová do něj narazila. "Au" řekla překvapeně. Richard se otočil a praštil jí po hlavě palicí. "Tady máš příšero" řekl a já se mu vrhla na pomoc. Napřáhla jsem se a máchla perem ze kterého se stal meč. Paní sloganová se však sehnula a já to napálila do mrazničky s collou. Ozvalo se hlasité BUUM a auto vybuchlo, asi jsem zasáhla ještě něco a než mrazničku. Paní Sloganová se s řevem rozpadla na prach a my ostatní jsme skončili rozplácnutí na silnici. "To nás Dionýsos moc nepochválí" řekla jsem.
"Ehm, myslím že to nebylo Dionýsovo" řekl Richard a zvedl nějakou cedulku.
Jasně na ní stálo "Cheirónovo, nesahat"!
"A jé" řekla jsem. Richard se na mě nervózně podíval a Harry se rozkašlal. "Začalo pršet ,a jestli tady budeme tak nás tady najdou a jsem vyslíchaní" řekl a mě najednou došlo že prší.
"Radši rychle zmizíme, jede sem policie asi slyšeli výbuch" řekl Richard a já zaslechla dlouhé pískání policejního auta. Kousek od nás byl les. "Rychle tam" zařvala jsem a rozeběhla se k lesu a zmizela mezi stromy. Richard a Harry se rozeběhli za mnou.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Prodírala jsem se stromy a začínala mít hlad a žízeň. "My blbci si nevzali žádný jídlo" řekla jsem otráveně. Kluci se na sebe podívali a Richard zvedl sáček se sušenkami. "To auto mu pak musíme zaplatit" řekl.
"A jak na to máme vzít"? zeptala jsem se ho ironicky.
"Hmm, to nevím" řekl a nervózně se zakousl do sušenky.
Musela jsem se zasmát. "Ty nevíš, tak to je gól"
Zamračil se na mě. "Spíš bysme si měli najít nějaký příbytek než se tady dohadovat o autu" řekl nakvašeně. "Začíná být totiž pěkný slejvák" v tu chvíli se spustil déšť který nás během deseti minut promočil na kost.
"Koukám že nám Zeus nepřeje" utrousil Harry ale já s Richardem jsme ho ignorovali. Najednou jsem před námi uviděla zastávku a hned se tam rozeběhla. Schovala jsem se dovnitř a upřeli se na mě jeden pár očí ve tmě. Zděšeně jsem vykřikla a vytasila meč. To už doběhli i Harry s Richardem. Richard vypadal že omdlí přímo na místě, Harry však odněkud vytáhl meč a namířil ho na oči. "Pojďte, létající oči" řekl vztekle. ze stínů vyšli dvě srny. harry meč vyjeveně schoval a srny vyběhli do lijáku a zmizeli nám z očí. "ty idiote" vřískla jsem na Harryho, mohli jsme mít večeři". harry se díval do země a já jsem se se zasténáním rozhlédla. V dálce jsem uviděla světlo. "Pojďte řekla jsem a vyšla k němu


Pokračování příště.........

Hatsune Miku-Reboot-1 kapitola

16. listopadu 2014 v 14:09 | Lazurita |  Hatsune Miku- Reboot

1 Kapitola

Od Zimini smrti uplynul rok. Zimi byla už rok pryč a já to ani nepostřehla, zdálo se mi jako by to bylo včera co zemřela. Netušila jsem že je se mnou v místnosti a pozoruje mne. V rukou jsem třímala její fotku, skapávali na ní mé slzy. Slyšela jsem jak mě matka volá k jídlu. Už to byl rok, neměla bych kvůli ní brečet. Matka mě posílala k psychiatrovi a také k jiným lidem. Nepomáhalo to . Ve škole jsem si sice našla kamarádku, nikdy to však nebude takové jako to, co jsem zažila s Lukou a Zimi. S Lukou jsem se teď oficiálně nebavila, mohla za Ziminu smrt. "Tak dost" řekla jsem a odložila fotku. Vešla jsem dolů a mlčky snědla snídani. "Je tady Sorin" oznámila matka. Kývla jsem hlavou a obula si boty a vešla ven. Sorin Nakamire už tam čekala. Na zádech měla aktovku a zamávala na mě. U zábradlí naší zahrady stála Luka a pozorovala mě. Dělala jsem jako že tam není a pozdravila Sorin. Usmála se a pak jsme vyrazili do školy.

♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

Ze školy se chodilo ve čtyři hodiny odpoledne. Právě zazvonilo a škola skončila. Začalo pršet. Roztáhla jsem deštník a spolu se Sorin jsme pod něj vlezli. Uviděla jsem Luku, stála ve dveřích školy a koukala na mě. Ignorovala jsem jí a šla domů. Tam jsem se rozloučila se Sorin a šla si sednout k jídlu. Za dva roky mi už přišlo samozřejmé, dělat že Luka neexistuje, takže jsem ani někdy nepostřehla že jde vedle mne. Luka očividně nezapoměla na to co se stalo. Ani já, celé noci jsem probrečela a neustále na Zimi myslela. Někdy se mi o ní i zdálo. Několikrát jsem když jsem se s Lukou potkala, okamžitě rozbrečela a utekla. Když se mě matka ptala co se stalo, mlčela jsem. Čas jsem trávila zpěvem, jelikož jsem se chtěla přihlásit na střední školu pro Vocaloid.
Můj život byl od té doby na draka.
Moje touha stát se Vocaloidem mě však držela na jakž takž dobrých známkách. Ale ani já, ani Luka jsme netušili že nás neustále Zimi sleduje jako duch.

♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

Netušila jsem že se i Luka chce přihlásit na školu pro Vocaloidy. Jenže ona byla o čtyři roky starší, už tam byla jako instruktor. Já měla ještě rok školy před sebou, zatímco ona byla na cestě dělat profesorku.
Bylo to jeden večer.
Přišla jsem domů utahaná ze školy a uviděla Luku. Seděla u našeho stolu a brečela. Nad ní stála moje matka a držela jí kolem ramen a utěšovala jí. Zůstala jsem stát mezi dveřmi, potom jsem se rozeběhla k sobě do pokoje a padla bezvládně na postel.
"Ach Zimi, kdybys jen věděla" zašeptala jsem a ovanul mě teplý vánek. Je možné že by Zimi byla v této místnosti? Rozhlédla jsem se. Byla tam, ale já jí neviděla. Po chvíli jsem usnula

♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

Probudila jsem se v devět hodin. Byla neděle a já si nešťastně povzdechla. Jak jsem znala matku, nechala tady Luku přespat. Opatrně jsem sešla schody a udělala si snídani. Potom jsem zamířila ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. A koho nevidím. Na zahradě stojíme , Luka,Zimi a já a smějeme se jako dřív. Do očí mi vytriskli slzy. "Ne" zaječela jsem a padla na trávník. Dveře za mnou se otevřeli a vzpomínka se rozplynula.
Někdo mě obejmul kolem ramen. Vzhlédla jsem. Luka!
Prudce jsem jí odstrčila a rozeběhla se pryč. Ani jedna z nás neslyšela jak si Zimi smutně povzdechla.

♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

Běžela jsem tak dlouho že jsem ani nevěděla kam vlastně a jak dlouho, pak jsem poznala že jsem se ztratila. Netušila jsem kde jsem a zděsila jsem se. Šla jsem po ulici která mi byla povědomá, pak jsem si vzpoměla. Tady je místo nehody, místo kde Zimi umřela. Téměř jsem viděla sama sebe jak se to stalo. Jak Zimi běžela na silnici aby zvedla přívěsek. Zimi. Rozbrečela jsem se a znovu mě ovanul teplý vánek, najednou jsem věděla kudy jít.
Doběhla jsem domů a usmála se do větru. Poprvé za tu dobu co Zimi umřela.
"Děkuju" zašeptala jsem

Pokračování příště.........

Hatsune Miku- Reboot-Prolog

16. listopadu 2014 v 14:09 | Lazurita |  Hatsune Miku- Reboot

Prolog

Jmenuju se Miku Hatsune,a toto je příběh naší oparty. Byli jsme tři nejlepší kamarádky. Zimi Samune, Luka Megurine a já. Když se to stalo, mě bylo deset, Luce čtrnáct a naší malé kamarádce devět. Měli jsme schůzku na louce. Bylo léto. S Lukou jsme už tam stáli a povídali si a smáli se. Najednou k nám přibíhala Zimi. Začali jsme jí mávat. Zimi nám přinesla přívěsky dvou hvězd jako symboli našeho přátelsktví které nás budou spojovat. Všichni jsme byli šťastní. Jenže pak sse začalo stmívat a my museli domů. Dlouho do noci jsem si ještě prohlížela přívěsek ve tvaru hvězdy, symbol našeho přátelství.
♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

Druhý den ráno v devět jsme se měli sejít na smluveném místě, před kavárnou ve městě. Jako vždy tam už Luka byla jako první. Běželi jsme k sobě, obejmuli se a smáli se. Za chvíli k nám přiběhla Zimi. "Viděli jste předpověď počasí"? zeptala se. Zakroutila jsem hlavou, ale to už Luka vytahovala deštník. "Samozřejmě, napřed pršet, pak vyjasnit" řekla se smíchem. V tu ránu začalo pršet. Luka se smíchem roztáhla deštník a všichni tři jsme si pod něj vlezli. Déšť trval zhruba hodinu, potom se najednou vyjasnilo, jako když mávne proutkem. Luka sklopila deštník a vydali jsme se na zmrzlinu. Všichni jsme si dali stejnou, borůvkovou. Vyprávěli jsme si veselé historky a smáli se. Luka mě přátelsky plácla do ramene když jsem jí řekla vtip a mě vypadla zmrzlina. Polil mě vztek. Luka se zarazila a pozorovala mě. "Jsi v pořádku Miku"? zeptala se opatrně. Naštvaně jsem se otočila a strčila do ní, zmrzlina vypadla i jí. To už jsem se na ní vrhla než stačila zareagovat. Zimi se nás snažila uklidnit, ale upoutal jí přívěsek ve tvaru hvězdy který se utrhl Luce z kabelky na kterou si ho připla. Spadl na silnici. Zimi se pro něj vydala. Já se s Lukou prala, ale to co se stalo jsem viděla i tak dost jasně.
Zimi si klekla a hvězdičku sebrala. Na tvář jí dopadl stín a ozvalo se poplašené troubení. Zimi zvedla hlavu, a právě od teď jsem to viděla nejjasněji. Přestala jsem se vzpírat a koukala na Zimi. Řidič to nevybrzdil ,Luka to neviděla, byla k Zimi otočená zády. Zimi nevydala ani hlásku, jen vykulila oči. "Nééé" zaječela jsem. Luka se otočila ale bylo pozdě......

♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣♣

O týden později byl pohřeb. Byli pozvány moji rodiče, Lukiny rodiče a já s Lukou. Zůstala jsem tam ještě dlouho po pohřbu a plakala. Luka tam byla se mnou a chtěla mě utěšit. Ale já jí neposlouchala, byla jsem příliš zaslepená bolestí a smutkem. "né, nech mě být! Nenávidím tě, už s tebou nikdy nepromluvím" zařvala jsem a utekla pryč. Nikdo si nevšiml že se těsně za mnou objevila zlatá zář a z té se vynořila Zimi. Bude tu tak dlouho dokud se zase neusmíříme. Luce se vrhli slzy do očí a rozeběhla se domů. A tak bude Zimi čekat aby našla klidu a pokoje

Pokračování příště............

Sea Book-7 kapitola, Dostanu bezva výpravu na smrt

12. listopadu 2014 v 13:15 | Larurita |  Sea Book

Dostanu bezva výpravu na smrt

Ráno bylo bezva, trochu to schrnu. Právě jsem se dozvěděla že jsou egypští bohové a byla jsem obvyněna z krádeže nějaké knížky která má patřit tátovi aby mohl lépe ovládat vodu. No prostě nic zajímavýho. Takže jsme pochopitelně měli nějakou schůzku či co a museli jsme udělat nějaké nesmysly. Hned po schůzce jsme měli uspořádat výpravu, byla jsem zvolena jako velitel této bezva výpravy na smrt.Účel výpravy? Víc než jasný! Sebrat skupinu polobohů, zmizet, zabít pár nestvůr co se nám postaví do cesty, najít zloděje tátovi knyhy. Sebrat mu jí, vrátit jí tátovi a konec. Je jedno jestli při tom umřeme, skvělá výprava. Můj výběr polobohů byl jednoznačný. Percy a Harry, nikdo jiný. Dobrovolně se přihlásil Richard, ale naštěstí mohou vyjít pouze tři. Ale stejně mu to dovolili, prostě veřejná nespravedlnost. Přemýšlela jsem co jsem provedla, zatímco jsme si balili na cestu. Najednou do srubu nakoukl Richard. "Vypadáš nějak naštvaně". Řekl udiveně.
Prudce jsem se otočila, "ne, je to nejlepší den v mém životě" řekla jsem ironicky. "Vůbec mi nevadí že jdu na výpravu a pravděpodobně umřu, ještě ke všemu se mnou jde Áreuv synáček který mě na tu smrt úhledně upraví. Už se těším".
Chvíli na mě zíral než mu došlo co jsem to řekla, pak jen zatřepal hlavou a řekl:"Cheiron ti chce něco říct, máš jít za ním, je v hlavní budově". Pak odešel a já vztekle šla za Cheironem.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Cheiron byl zase vmáčknutý ve svém kolečkovém křesle a sotva mě uviděl po tváři se mu rozlil úsměv. "Mám pro tebe výbornou zprávu, musíš najít velkého Dáje a poprosit ho o pomoc".
Povytáhla jsem obočí. "Jakého Háje"?
Cheiron protočil oči. Vy dyslektici, hyperaktivní a k tomu dyslektik, to je nejhorší. Ne Háje ale Dáje"
Kývla jsem,"to je všechno"? zeptala jsem se potom kývnutí.
Cheiron mávl rukou že ano a že můžu jít.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Seděla jsem na postely v Poseidónovo srubu a nevěděla co dělat, měli jsme vyrazit až ráno. Najednou dovnitř vtrhl Percy a naštvaně nadával. Udiveně jsem se na něj podívala,"Co se stalo"? zeptala jsem se. Ani se na mě nepodíval a jen prohlásil:"Nic"! Pokrčila jsem rameny a vyšla ze srubu. Ušla jsem sotva pár metrů a zastavil mě nějaký táborník."Doinýsos ti vzkazuje, že Percy jít nemůže, takže s tebou půjde Richard" vykulila jsem vztekle oči,"Cože"?! Taborník mi to zopakoval a pak odběhl. Nasupeně jsem se tedy vydala do kopce k hlavní budově. Rozrazila jsem dveře a vstoupila dovnitř. Dionýsos zrovna nadšeně mlel něco ovínu které držel v ruce. "A jé" ozval se Cheirón. "Já to říkal že bude naštvaná". Dionýsos jen mávnul rukou a dál mlel něco o jeho víně. Bouchla jsem pěstí do stolu a nasupeně si je oba změřila. "Proč musí jít ten magor Richard"? zeptala jsem se naštvaně. Cheirón si mě přísně změřil. "Tak za prvé, není to magor a za druhé. Dva Poseid=onovo potomci jsou až moc nebezpeční". Znovu jsem práskla pěstí do stolu. "Fajn" zařvala jsem a vyšla z hlavní budovy a pořádně za sebou práskla dveřmi. Šla jsem rovnou do Poseidónovo srubu a posadila se na postel. Najednou ke mě nakoukl Harry. "Musíme zmizet, Dionýsos tu není , někam šel. Richard je připravený. Musíme to urychlit. Kniha je velmi mocná a musí se hned najít" řek a mávl na mě rukou ať si zbalím. Okamžitě jsem si balit začala. Zbalila jsem si náhradní dvě zbraně a skládací luk a pár oblečení a taky si zapnula na ruku hodinky aneb štít. Hned co jsem přibalila ještě pár věcí jsem vystřelila ze srubu a rozeběhli se s Harrym pro Richarda. Za chvíli jsme už uháněli z kopce. Najednou jsem za sebou uslyšela dusot kopyt. Ohlédla jsem se. Cheirón! "A sakra" zamumlala jsem a ještě přidala. Harry na mě něco pokřikoval, ale já ho nevnímala a pelášila dál. Jestli mě chytí, mám po výpravě a po všem. "Dělejte" zaječel Richard a otevřel dveře nějakého auta. "Ty umíš řídit"? zeptala jsem se ho udiveně. "Všechno je poprvé" utrousil a spolu s Harrym jsem si vlezli do auta. Richrad skočil za volant a nastartoval. Vyjeli jsme a Richard málem Cheiróna zajel. "Jedeme na smrt" zaúpjela jsem. Richard se jen zašklebil a vyjeli jsme na dálnici


Pokračování příště.............

Zlatá rudá lucerna- 1 kapitola

1. listopadu 2014 v 21:37 | Lazurita |  Zlatá rudá lucerna

1 kapitola

Metis otevřela oči, ležela na malém lůžku v nějakém pokoji který neznala. Posadila se a spadla z ní deka.Rozhlédla se. Postel byla pod oknem, uprostřed místnosti byl stůl a dvě židle z javorového dřeva. Židle byla potažena saténem a na stole ležela mísa s ovocem. U jedné ze zdí byla skříň. Metis vstala a sedla si ke stolu. Opatrně sáhla po jednom jablku ,ale stáhla ruku. Co když je to jedovaté? Na druhé židli bylo přehozené oblečení. Byla to černá sukně a šedočervené tričko. Oblékla se do čistého. Potom přišla ke skříni a otevřela jí. Byl tam dlouhý černý hábit. Oblékla si ho také a otevřela dveře a vyšla na chodbu. Všude chodili děti jejího věku a stejně oblečeni. Až na to že kluci měli kalhoty. Najednou se k Metis přitočila nějaká dívka a zatáhla jí zpět do pokoje. "Ty jsi Metis že? Vyrůstající na ulici, starající se sama o sebe. Já jsem Krista" Metis se na ní udiveně podívala. "Jak to víš"? Krista se usmála. "Máš to v záznamech, a v deset se máš hlásit u ředitelky. Dá ti rozvrh a potřebné informace" řekla Krista a vytáhla Metis ven na chodbu a vedla ji chodbou k nějakým dveřím. Ty otevřela a strčila Metis dovnitř. Metis klopýtla, ale získala ztracenou rovnováhu a narovnala se. Pohlédla do jestřábích očí ředitelky."Vítám tě drahoušku" řekla ředitelka přátelsky a usmála se na Metis. Metis se na ní podívala a kývla hlavou. "Řeknu ti jak to tady funguje, vybíráme děti z chudých rodin nebo ty co vyrůstaly na ulici. Děláme jim zde ubytování a dostanou speciální školení" řekla ředitelka a podívala se na Metis. "Moje jméno je Cirila Kostasová a jsem zdejší ředitelka". pokračovala. "Vyuka ti začíná zítra, dnes se dozvíš vše potřebné a školu ti ukáže Krista, kterou určitě už trochu znáš. A málem bych zapoměla. Tady máš rozvrh" podala jí nažloutlý papírek na kterém byl napsaný rozvrh. Potom přišla k dveřím a lehce na ně ťukla. Potom rychle couvla a dveře se bleskově otevřeli.Dovnitř vpadla Krista a vrhla se k Metis, chytla jí za ruku a vytáhla na chodbu. Ještě se otočila a koukla na ředitelku, "bratr říkal že tu bude každou chvíli, kvůli tomu...hm záchodovému prkénku" řekla a s úsměvem za sebou zavřela. Metis se na ní tázavě podívala, "bratr? A záchodové prkénko"? Krista se usmála. "Ano mám bratra, každou chvíli něco vyvede, ale má samé dobré známky a všichni ho mají rádi" řekla s úsměvem."No a před pěti minutami vyhodil do vzduchu záchodové prkénko když zkoušen nový lektvar". Metis vykulila oči,"lektvar"? Krista se na ní zářivě usmála a hned se pustila do vyprávění:"Každý rok se sem vybírají děti z ulic co vyrůstali jako sirotci, nebo jen tak na ulici. Tenhle rok vybrali mě a tebe a další. Večer se pořádá hostina na zahájení školního roku a děti budou rozděleni do nějakých kolejí. Dětem se dostane skvělé ubytování a vyuka kouzelnictví. Všechno ti později řekne ředitelka při hostině, teď ti ukážu školu". řekla a vedla jí po červeném koberci k prvním dveřím. "Tady je šestá třída" řekla a zaťukala. "Dále" ozvalo se a Krista otevřela a vešla spolu s Metis. "Dobrý den paní profesorko Smetlingsová, tohle je Metis a bude žákyní prvního ročníku stejně jako já" řekla Krista a ukázala na Metis. Profesorka na Metis kývla a usmála se. "Vítej Metis, jsem Juliana Smetlingsová a budu tě mít na zvěromagii" potřásla si s ní rukou a Krista ji ze třídy vyvedla. "Teď se podíváme za bráchou do druhý" řekla a otevřela další dveře za kterými bylo dost hlučno" Všichni okamžitě ztichli, jen jeden tmavovlasý pohledný kluk s šedýma očima na Kristu zamával a usmál se na Metis která okamžitě sklonila hlavu. Krista mu zamávala nazpátek a usmála se na profesorku. "paní profesorko tohle je Metis a bude žákyní prvního ročníku" řekla to stejně jako předtím akorát profesorka se představila jako Nadie Treishová, ale byla stejně příjemná jako Juliana. Navštívili pak ještě další třídy (celkem všech tříd bylo osm) potom koupelnu, jídelnu, přední místnost kde se přicházelo a ještě další místnosti. Škola byla opravdu rozlehlá a trvalo jim celý den než jí prošli. "Za chvíli je hostina, zavedu tě do přípravné místnosti a tam se upravíš, budoutam všichni prváci" řekla a vydali se tam.
Když tam byli, Metis viděla spoustu dalších dětí. Někteří se snažili upravit pocuchané vlasy nebo kalhoty které měli špinavé. K Metis a Kristě se přitočil nějaký kluk s pískově žlutýmy vlasy a modrýma očima. "Zdar" řekl a zaculil se na ně. "jsem Michael a vy"? Krista na něj zamžourala. "já jsem Krista a tohle Metis" řekla a chtěla pokračovat, ale to už se otevřeli dveře a vešla nějaká přísně vyhlížející profesorka. "Vítejte ve Zlaté rudé Lucerně. Škole pro děti z chudých rodin. Tento večer budete rozděleni do jedné ze čtyř kolejí. Jmenují se Eirenaios, Gregoros,Kalogeros a Neotolemus. Teď mě prosím následujte" řekla a zmizela za dveřmi. Ostatní ji následovali.

Pokračování příště.........

Iriana- Kniha osudu- 1 kapitola

16. října 2014 v 17:33 | Lazurita |  Iriana- Kniha osudu

Ta kterou nikdo nechránil

Měsíc byl v úplňku. Dlažba byla suchá, ale zatahovalo se. Najednou vzduch prozířl zděšený výkřik. Žena se skácela k zemi. Dům ozářilo prudké zelené světlo. Domem se rozlehl dětský pláč a křik. Pak všechno utichlo. Rudé světlo a další výkřik, zděšený. Na zemi leželi dvě těla, ženy a muže. Ani stopa po útočníkovi. V malé postýlce seděla malá holčička, ještě batole a plakala. Po tělíčku měla šrámy a několik jizev. Ale něco měla na dlani. Hluboko do kůže byl vyryt jakýsi znak nějaký klikihák. Slabě zlatě zářil.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Ještě tu noc se z nebe snesl okřídlený kůň, pegas. Na něm seděl nějaký muž. Vzal děvčátko a sedl si opět na pegase. Vznesl se a letěl jako o závod pryč, pryč z toho místa než se tam nahrnou lidi.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Kráčel po suché dlažbě a rozhlížel se. Ani nemusel mít sluch, přesto věděl co se okolo děje. Za chvíli tu bude balíček který má dostat. Natáhl ruku a všechna světla v ulici ve které byl zhasla. Usmál se a pokračoval až k domu číslo 15. Měl krásnou zahradu, hodně opečovávanou, byl bíle natřený a měl moderní pastová okna. Nóbl obývací pokoj a všechno ostatní. Najednou se ozvalo šustění křídel a na silnici v ulici dosedl bílý pegas. "Tak jsem tady pane" ozval se můžův hlas. Pán se otočil a pohlédl mužovi do očí. "povedlo se Silisi"? Silis přikývl a podal pánovi balíček v jeho rukou. "Vzal jsem jí jak nejdříve to šlo pane Hektore" řekl Silis. Hektor si balíček vzal a trochu odhrnul peřinky. Děvčátčina tvářička se usmívala. Najednou se ozvalo Puf, a za Hektorem se objevila žena. "Madelie prosím, neděste mne" řekl Hektor a zase malou zachumlal. "Jsem ráda že ji necháváte tady a jsem ráda že ji radši nenecháte Karise. Je to její teta, je to ožralkyně". Madelia kývla směrem k domu číslo 15 a usmála se. Hektor jí úsměv oplatil a položil malou přede dveře. Odněkud vytáhl bílou obálku a položil jí na děvčátčiny dečky. "Přeji ti mnoho štěstí" řekl a pak odešel, spolu s Madeli a Silisem.


Pokračování příště......

Ukirujai Rasetsu Ochimizu is life- 2kapitola/1 část- Raitersu

14. října 2014 v 17:59 | Lazurita, Alagesie |  Ukirujai Rasetsu Ochimizu is life

Raitersu

"Jste si jistí, že pořád spí? Může nás slyšet!" Riuku se zavrtěla a hlas překvapeně zmlkl. Dívka otevřela oči a vyděšeně vyjekla. Mladý chlapec, který se nad ní skláněl, urychleně ucukl a zvedl ruce."Hele, já ti nic neudělám!" Snažil se jí uklidnit a Riuku se posadila."Dávaj pozor! Když znovu omdlíš, moc ti to nepomůže!" Varoval jí kluk a Riuku se poslušně položila na deku."Výborně, spala jsi téměř dva dny, musel to být otřesný zážitek". Vykládal chlapec zapáleně a Riuku si ho prohlédla. Vypadal na patnáct, měl dlouhé hnědé vlasy svázané do neposedného ohonu, vlídně modrozelené oči a veselý obličej. Jeho oblečení bylo podobné tomu jejímu- žlutozelené kimono sepnuté rudou šerpou, černé kalhoty a sandále a dva meče u jeho boku napovídaly, že jde o bojovníka."Kde to vlastně jsem"? Zeptala se nakonec Riuku. "Vlastně bych ti to neměl říkat, ale jelikož se odtud stejně nedostaneš...Jsi v centrále Raitersu. Když jsme vás našli, nejprve jsme tě měli za kluka, a proto jsme tě přenesli sem". vysvětlil kluk a Riuku se zamračila."Počkej. Ty jsi mě přece nezachránil ne"? ohradila se a kluk přikývl. "Ne, to byl Saito. Já a další ze členů organizace jsme měli hlídku a když jsme vás oběvili, převzali jsme tě. Mimochodem, já jsem Tsuimi Toudou. a ty"? Natáhl k ní ruku a dívka ji po chvíli stiskla. "Riuku Seitsou, teší mě". Rozhlédla se po místnosti, ale kromě ní a Tsuimiho v ní nikdo nebyl. "Když jsem se probouzela, někdo tu byl s tebou". Konstantovala a Tsuimi přisvědčil. "Ano, bylo tu pár lidí, ale jen doktoři. Zranila jsi si nohu o něco ostrého, zřejmě když jsi utíkala. A taky jsi byla celá od krve, takže jsme ti dali jiné oblečení". Když uviděl zděšení v jejích očích, sáhl za sebe a podal dívce měký balík svázaný stuhou. "Tvoje oblečení je tady. Mysleli jsme, že bys ho ještě chtěla, tak ho doktoři schovali". řekl trochu rozpačitě a podrbal se na hlavě. "Za to moc děkuji. A mohl byses prosím otočit"? Tsuimi se s provinilým výrazem odvrátil a Riuku balík rozbalila. Bylo příjemné mít na sobě své oblečení než štiplavou lékařskou tuniku. "Hotovo". Oznámila po chvíli a Tsuimi se otočil. Při pohledu na dívku se mu z hrdla udivené vydechnutí. Riuku na sobě měla své rudé kimono a žlutou sukni, dlouhé černé vlasy si svázala do vysokého ohonu a jediné, co odložila, byly její dva meče- krátkou Tantó si nechala v pouzdře u pasu. Při pohledu na Tsuimiho výraz se jí v hnědých očích objevilo polekané světlo,"je něco špatně, Tsuimi-Sane"? Zeptala se opatrně a použila při tom uctivý výraz pro chlapce. Tsuimi rychle zavřel pusu a zavrtěl hlavou. "Ne ,jen... Vypadáš hezky Riuku". Oplatil jí s úsměvem a otočil se k posuvným dveřím. "Myslím, že by ses měla ukázat ostatním. Je možné, že tě Toshizo- San bude chtít rovnou zapojit, takže by jsi ho měla poznat". Odsunul stranou dveřní desku a vybídl Riuku, aby šla za ním. Provedl dívku po dřevěných molech a zastavil se u dveří z černého dřeva. Zaklepal na ně, a když se nic neozvalo, opatrně se zeptal: "Tady Tsuimi, můžu dál"? Zpoza dveří se ozvalo šustění, jako když se uklízí papír a pak mladí bojovníci zaslechli příjemě hluboký hlas. "Pojď dovnitř". Vybídl Tsuimiho. Chlapec otevřel dveře, vybídl Riuku, aby se držela za ním a vstoupil dovnitř. Místnost byla vzdušná a prostorná, u severní stěny stál stál stůl a u něj seděl jakýsi muž v modrém kimonu."Toshizo-Sane, přivedl jsem tu dívku". Ozval se Tsuimi se skloněnou hlavou a neznámý se otočil. Přestože na sobě Riuku nedala nic znát, zatajil se jí dech. Mužovi oči byly leskle fialové a byla v nich tajemná hloubka. Jeho vlasy měly černou barvu a byly svázané na zádech v dlouhém pramenu, a když se pak usmál, Riuku se málem začervenala. "Děkuji, Tsuimi. Můžeš jít" řekl jemně a mladý bojovník se uctivě odporoučel. Muž se stále s úsměvem otočil na Riuku a pozorně si jí prohlížel. "Takže od začátku. Kdo vlastně jsi"? zeptal se a ukázal na stoličku u stěny. Dívka se posadila a poněkud rozpačitě odpověděla. "Jmenuju se Riuku Seitsou, a jsem dcera truhláře. Před několika dny otec zemřel, a já se vydala na cesty. Chci najít něco, kvůli čemu bych mohla žít dál. Pokud jste velitel, jeden z vašich mužů mě zachránil před pronásledovateli a já mu ani nepoděkovala". vysvětlila posmutněle. "Mě řekl že jsi mu zachránila život ty, ale to je teď vedlejší. Já jsem Toshizo Mijikata a vedu organizaci Raitersu. Už jsi o nás slyšela"? řekl velitel a Riuku zavrtěla hlavou. "Dnes poprvé od Tsuimiho-Sana". Toshizo si všiml, jak správně vyslovila úctu k mladému bojovníkovi, a v duchu se usmál."Dobře. Jistě víš že v každém velkém městě funguje jakási policie. Tady v Naketu byla vytvořena organizace pojmenována Raitersu, jsme tedy strážci města". Riuku přikývla, že pochopila."Mrzí mě že jste se mnou museli mít práci". omluvila se se skloněnou hlavou. "Takhle si to neber. Stejně tě všichni měli za kluka. Říkala jsi že ti umřel otec. Takže teď nemáš kam jít"? napadlo Toshiza a když Riuku přikývla, po tváři se mu rozlil úsměv. "Mám pro tebe návrh, protože jsi bojovnice. A pokud hledáš smysl života, není lepší možnost. Chceš se stát jednou z nás"?

Pokračování příště.......

Exlibris-12 kapitola- Poslední kapitola

10. října 2014 v 15:21 | Lazurita |  Exlibris- Hotovo

Kierran

Když Exlibris odjela stál jsem na letišti tak dlouho dokať mi matka neřekla že už půjdeme. Vrátili jsme se večer a moje matka s otcem hned sedli k televizi. Nedával jsem pozor co vysílají dokať jsem nezaslechl jméno Exlibris Meditteraneo. Vzhlédl jsem a uviděl její usměvavou něžnou tvář. Hlasatel právě říkal:"tato dívka se dnes vrátila a byla okamžitě zabita jinou dívkou, případ se podrobně vyšetřuje"- dál jsem nic neslyšel. Všechno zčernalo.

Když jsem otevřel oči, byl jsem u sebe v pokoji. Nade mnou se skláněla matka.
"Je mi to tak líto". zašeptala.
"Ne" zařval jsem,"nemůže bejt mrtvá".
Vzala mě kolem ramen aby mě uchlácholila, ale já to nechtěl.
Oči se mi zalili slzamy a já schoval obličej do dlaní.
"Je skoro sedm, musím do práce" řekla matka a vstala."Mám tě ráda" připoměla mi a políbila mě na čelo."A je mi to opravdu líto". Potom se vypravila do práce.
Vstal jsem a vypravil se do jídelny. Nechtěl jsem jíst, ale musel jsem.
Vzal jsem si sýr a rohlík, na víc jsem se nezmohl.

Když jsem byl po snídani, šel jsem se projít. Šel jsem až jsem došel ke skrytému vchodu. Otevřel jsem ho a před očima mi proběhl obrázek Exlibris. Okamžitě jsem odtamtud zmizel. Najednou někdo zazvonil. Šel jsem otevřít. Stála tam Tenesia a Franciss. Smutně se na mě dívali. Tenesia se natáhla a objala mě. Rozbrečela se."Je mi to tak líto Kierrane, byla to moje skvělá přítelkyně, budu jí mít vždycky ráda". Franciss jí lehlce odstrčil, za což jsem mu byl vděčný, a podával Tenesii nějaký balíček. Vzala ho a podala ho mě."Pro tebe, od Exlibris, chtěla by abys ho dostal". Vzal jsem si od ní balíček a Tenesia a Franciss odešli , Tenesia pořád brečela.
Šel jsem na střechu a krabici otevřel. Vyhrnula se z ní černá mhla která se ve vzduchu zformovala do slov: "miluju tě". Odvrátil jsem tvář a koukl se do krabice. Byl tam rámeček a v něm fotka její usměvavé tváře. Bylo tam také její potrhané tričko které měla na sobě když jsme podnikali výpravu.
Ještě hloubš bylo srdíčko z papíru. Bylo na něm napsáno:"Kierranovi, miluju tě".
Tiskl jsem si její tričko k hrudi a měl jasno. Postavil jsem se a bez mrknutí skočil ze střechy.

Ta bolest byla až neuvěřitelná, pak ale všechno odeznělo. Zaostřil jsem před sebe, někdo tam stál. Ty kecky co měl ten někdo na nohou jsem znal. Pokusil jsem se zvednout hlavu a podívat se tomu někomu do obličeje. Nemusel jsem. Exlibris se ke mě sklonila. Na sobě měla modré volné tričko a tříčtvrťáky. Vzala mi obličej do dlaní a políbila mě. Potom se rozbrečela, "Co jsi to udělal, proč"? Nechtěl jsem aby brečela, ale nemohl jsem se hýbat.
Něco mě zatahalo v břiše. Podíval jsem se na ní, jakto že je tady. Je mtrvá! Mrtvá! A nikdy se mi nevrátí!
S obtížemi jsem natáhl ruku, ale Exlibris ucukla. "Ne, musíš žít, ty musíš žít".
Zakroutil jsem hlavo, "já nechci, bez tebe ne".
Zase se rozbrečela a natáhla ruku a dotkla se mého obličeje, znovu jsem ucítil jak mě něco v břiše táhne. Smrt mě volala.
"Miluju tě" zašeptala Exlibris. Ptom se začala rozplývat a já zařval. Otočila se a v očích měla bolest.
"Prosím, prosím, vem mě s sebou" zašeptal jsem a Exlibris ke mě přišla.
Natáhla ruku a něco mě zase netrpělivě v břiše zatahalo. Věděl jsem že mi podává ruku aby mě vzala s sebou, a já to musel přimout sám. Natáhl jsem se a propletl si s ní prsty. Všechno ustalo. Jako bysme zamrzli v čase. Obejmul jsem jí a tiskl své rty k jejím. Usmívala se. Vypadala krásně.

Zase jsme byli spolu...

.....Napořád.....



Další články


Kam dál